Po celou noc

Priemerná verzia Othella. Medzi hosťujúcimi hviezdami nájdeme Dave Brubecka, Charlie Mingusa a Johna Dankwortha. Scenár napísal W.D. Richter. (27.09.2011)

Pro milovníky jazzu povinnost. Navzdory inspirací Othellem tento film nestojí a nepadá na základní osnově příběhu známé z Shakespearova dramatu. Atmosféra je skvělá a díky ohraničenosti příběhu (jeden večer) i pevně sevřená. (24.08.2014)

Nápad budovat dramatický konflikt během zdánlivě nekonfliktního pozdního večera v hudebním klubu se mi celkem zamlouval, posledních 15 minut přineslo skutečně zdařilé vyvrcholení a poslední scény vystřízlivění v noční ulici a vypjaté rozlučky za dialogu přerušeného a současně zesilněného emotivním bubnováním mi připadaly vyloženě geniální. Jenže předchozí dění si mě nezískalo vždycky naplno: Víc než polovinu stopáže se tu střídají živá jazzová vystoupení, jež dodávají snímku společně s atmosférou počátků 60. let jedinečnou atmosféru, a naopak vesměs nezáživné náčrty vztahů postav. Vedle hudby ještě dojem značně pozvedali Patrick McGoohan a Richard Attenborough, kteří mají své džentlmenské charisma. Ale celkový styl filmu i mimo vlny jazzu sklouzával k utahanosti a když se ve druhé polovině konečně drama rozvíjí, scény vyvolávající napětí jsou nadále často střídány s hudebními vystoupeními, která ono napětí moc nedotvářela (až na ono závěrečno bubnování) a místy mě už tak začala omrzovat. Mezi celou kinematografií 60. let u mě vcelku nijak významný zážitek, ale na to, že jsem filmům britské nové vlny zatím nepřišel na chuť (jak u Richardsonova Komika, tak u Loseyho Sluhy jsem v minulosti dost trpěl a nic dalšího z této tvorby tuším neviděl), tak Po celou noc se mi přes jisté mínusy celkem líbilo a nějaké ty emoce z vyvrcholení i závanu atmosféry ke mě dorazily. [70%] (06.04.2024)

Působivá atmosféra jazzového klubu umocňuje othellovský příběh. (70%) (04.01.2022)

Hudební nebo i muzikálové drama, jež zraje jako víno. Pomalý a trochu málo nadějný začátek v kontrastu s vytříbeným sledem událostí na konci. Užíval jsem si přítomnost velkého herce Richarda Attenborougha, byť v menší roli, užíval jsem si bíločerného protikladu obou manželů (do role Delii by se moc hodila Marilyn Monroe, ovšem rok premiéry tohoto filmu byl i rokem jejího úmrtí!) a ze všeho nejvíc jsem si užíval skvělé jazzové hudby, která byla kulisou, střihačem a téměř i vypravěčem příběhu, jehož originální pozadí (tedy Othella) neznám. (23.10.2012)