Kluci z bronzu

Chceš zaručený recept na výrobu odpadu? Vezmi spartakiádu, smíchej ji s povinným optimismem a absolutně zkresleně podaným prostředím Československé lidové armády, okořeň to pitomým scénářem a ovzduším vlády jedné strany konce 70. let 20. století a výsledek jest zaručen. Přiznávám se zároveň, že jako starý recesista bych toto veledílo rád vlastnil ve své videotéce. (08.08.2008)

Sakra práce!!!Nic než Spartakiáda.Armádní velitelé by se zbláznili aby jejich pluk byl na Spartakiádu pořádně našlapaný a tak tlačí na tělovýchovného náčelníka aby vše chodilo jak na drátkách.Ovšem Mrkvička jako pořádnej zapálenec nenechává nic náhodě a svoje mužstvo si vycepuje k dokonalosti.Trošku bláznivá komedie nejen z vojenského prostředí,řeší se zde taky mezilidské vztahy ale dívat se na to dá.pro nás co tuhle dobu nezažili je to taková zvědavost a neznalost. (13.10.2008)

No to byla zase jednou prvoplánová agitační telenovela, počínaje gumákama, kteří jsou odpovědní, spravedliví a vlastně pro ty své brance a cvičence v jedné osobě jako tátové, přes společné úsilí vybudovat efektivní bojovou obrněnou jednotku a zároveň nezklamat závazek společného díla spartakiádního, po těžkosti osobního života vojáka naší lidově-demagogické armády. Opravdu za to stojí jen některé vyloženě trapné hlášky jako Vidíš, tady to klape, Mohla bych si udělat nějaký fotky, tady přes ty krásný tanky nebo Sám? Mám na starosti vojáky... no a pak záběry z hromadného cvičení na spartakiádě. Tak tak, že to není odpad... (27.07.2014)

Prequel k seriálu Chlapci a chlapi? Odvážná parodie na ČSLA? Snaha zmírnit budoucí dopad spartakiádního maniaka? Rozhodně je to jeden z nejstupidnějších výplodů tehdejších filmů v "zeleném". Přít se o zelenkavou barvu má svůj smysl, ač se to nezdá, film je (patrně nevědomky) poměrně nahláškovaný a pochopitelně je uvědomělý. Mrkvička má u svých vojáků velký kredit, ti ho v těžkých chvílích nenechají padnout, zelené sukno působí i eroticky, nechybí scény, kdy se smyčkově opakují scény, kdy se Mrkvička probouzí vedle mladinké Jitky Smutné, která permanentně vrací nastavený budík na ranní buzení o nějakou tu hodinu zpět. Blbost, nadšenost i uvědomělost mlátí všemi přítomnými, ustál to jen Josef Langmiler, který jediný působí důstojným dojmem. Jen s vypětím všech sil se dá film vydržet až do konce. Vojíni jsou ve svém postoji jen těžko stravitelní, talent být tím nejodpornějším uvědomělým svinstvem spolu s věčně neutuchajícím optimismem jim rozhodně nechybí. Stanislav Strnad stvořil dílo, které se za své vymývání zelených mozků nestydí, ke všemu to má otřesné střihové pojetí, prokládané dokumentárními záběry ze spartakiádního vystoupení vojáků roku 1980. Strnad šel po tomhle ideologicky zhůvěřilém filmu tvůrčím způsobem dolů, jeho dalším filmům často chybělo výraznější pojetí, nic už tak úděsného ale jeho filmografii nehyzdí. Dva díly "prima bráchů" zůstanou navždy jeho televizními odrhovačkami. Čistý tvůrčí blábol a čistý odpad. 0/10 (29.10.2018)

,,Co to vidím, co je? Opaluju se!“ Když se ve filmu spojí crazy komedie se socialistickou vojnou a ještě spartakiádou, vznikne z toho zajímavý, ale trochu křečovitý mišmaš. Největší komediální perly tu vznikají z potrhlosti hlavní postavy a šikanování obézního kuchaře, což není nic moc. Ale větší legraci tu obstarává to nadšení vojáků do spartakiády takovým způsobem, že chtějí nacvičovat místo basketbalu, nebo si rovnou ruší vycházky. Tohle sledovat je prostě k popukání. Na druhou stranu jsem si užíval drobnosti tehdejšího každodenního života, výbava bytu, telefony, atd. Ve filmu je také množství záznamů skutečných spartakiád, což je dechberoucí sledovat ať je averze vůči minulému režimu jakákoliv. (27.01.2019)