Člověk bez osudu

Na začátku, ještě než propukla válka, jsem si říkal, kde Maďaři splašili tolik přehrávajících herců. Koncentrák jakoby nakroutil někdo úplně jinej; střižně / stylově / vizuálně je to až psychedelickej zážitek, jenom za to hnisem a shnilým masem nateklý koleno napadený larvama nedík. Tenhle koncentrák mi přišel rozhodně koncentrovanější než ten v SCHINDLEROVĚ SEZNAMU. No a na konci jsem si říkal, jak dokázali Maďaři ukecat Morriconeho a Craiga. Napište sem prosím někdo něco v tom smyslu, že ten kluk měl na place po ruce kvalitního psychologa, nebo tak. Jinak spíš dlouhý sled cool momentek, než film. (25.08.2010)

Studené zpracovánî výborné knihy staví Gyuriho do role naříkajícího ublížence, což je prakticky naprostý protipól románové předlohy. Chlad filmu doplňují studené barvy i odtažité herecké výkony. Takže jediným opravdovým zážitkem byla po dlouhé době opět velice zdařilá Morriconeho hudba, která svým aranžmá připomínala poetické scény z Rozhněvaného muže. (14.05.2020)

Tvůrci se vůbec neobtěžují uvést diváka do děje nějakým popiskem, kde se zrovna nacházíme, v kterém roce... To nemám rád. Jinak celkově režisér nedokáže vyprávět příběh. Hlavní předdstavitel skvělý, ale jako celek je to jen slepenec epizod z koncentráku, ale jako film to moc bohužel nefunguje, takže dát víc nemůžu. Ke konci jsem musel přetáčet, to není dobrý.... (09.05.2023)

Nepříjemná výprava do Buchenwaldu, kam se dostali ti šťastnější židovští občané. Celý příběh je divákům předáván z pohledu mladého chlapce, takže to správně přidává na intenzitě. Z celého snímku rozhodně stojí za zmínku naprosto skvostná hudba Ennia Morriconeho, která skvěle dokresluje silné scény. Taktéž se mi líbil kamerový filtr, který snímku ubral barevnost a podpořil temnou atmosféru. Velkou výtku bych měl rozhodně k dlouhé stopáži, která nacpala snímek pořádnou dávkou nudné vaty. V rámci žánru rozhodně kvalitní počin, jen už jsem podobných filmů viděl prostě obrovská mračna a nevšiml jsem si, že bych zrovna v tomto případě sledoval cosi mimořádného. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybrala uživatelka Pajkenzi. (25.08.2017)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)