Posledné dni

Tak tohle je první filmový snímek, kdy ani po skutečně usilovném přemýšlení nevím, jak ho subjektivně ohodnotit... Výchozí očekávání bylo veliké - zažil jsem coby postteenager nástup vlny grunge i Nirvany a vyjeveně se díval, když na MTv každou neděli večer ve 21:00 CET začínal pořad 120 Minuts alternativního rocku, tam jsem viděl úplně první videoklipy z jejich prvního alba a přelomový klip Smeel Like Teen Spirit, který nejdříve rotoval bez povšimnutí, až se po několika měsících náhle dostal do primetimeu a spustil lavinu, která strhla i mne... Režiséra Guse Van Santa uznávám a jeho filmy mi přináší radost (a to nemluvím jen o Dobrém Willa Huntingovi, ale třeba i o artovém úletu Mé soukromé Idaho, který mě doslova nadchl). Poslední dny jsem však nebyl schopen přijmout... Téměř surrealistický začátek - muž brodící se divokou pustinou, kolem něhož se náhle přeřítí futuristický rychlovlak, iracionalita záběru na spící dvojici, televizor s dokumentem o kumite a v druhém plánu za oknem na muže kopajícího cosi na zahradě... Předlouhé téměř statické záběry, v nichž se téměř nic neděje... Hlavní postava zabírána převážně zezadu, přičemž kamera se často jakoby uhýbá či uvízne na nějakém fixním detailu... Absence dějové složky... Připadal jsem si ztracen jak v ruském artovém filmu...přičemž ale cítím, že mě možná něco míjí... A chvílemi jsem si říkal, že tohle asi snad ani není o Cobainovi... Nevím, zda je to skutečně mistrovské podobenství o umělci utíkajícím před krutým světem do samoty svého domu a vlastní hlavy, mistrná analogie psychické poruchy či jen a pouze nepovedená nudná slátanina... skutečně se nemohu rozhodnout... (28.10.2007)

Statická artová nuda a studená sprcha pro všechny, kdo se na film těšili jako na "Poslední dny" Kurta Cobaina. Van Sant stvořil něco, co se skládá z neúměrně dlouhých záběrů (například na keř), mumlání zfetované trosky (hlavní postava nepronese jedinou souvislou větu) a potulování se po lese či v lepším případě po domě (to už je docela odvaz, dočkáme se totiž několika minutového pohledu na přípravu snídaně). Radím dobře, ruce pryč... Raději si běžte pustit stoprocentní "Unplugged" nebo některý z divočejších živáků ("Reading", "Nirvana Live!"). 3/10 (16.07.2010)

Sakra, proč jen je takové utrpení se na to dívat? Antikomerční, protimasové i umělecké či co-já-vím-jakými-ještě-rádoby-intelektuálními-přívlastky-ověnčené filmy se přece dají udělat i tak, aby člověk neměl chuť po obrazovce/plátně něco hodit, aby aspoň něco viděl... A také díky bohu za info/obsah filmu, protože nebýt toho, tak fakt nepochopím, že to je prefabrikovaná paralela k životnímu utrpení mladého vyhořelého génia (či snad dokonce Mr. Cobaina). Prostě bych si řekla, že je to blbej kluk, co si toho sám dost podělal a potom zjistil, že to nejde vzít zpátky. (Ale to taky může být odpověď na zmíněnou charakteristiku, že?) Zase ale musím přiznat, že "hudební" scény mě naprosto dostaly, nebo lépe řečeno naprosto se mi trefily do rozvlněné emocionální hladiny v době sledování. Such a madness... - Jé, to je krásně nasranej původní komentář. Po druhém shlédnutí už se na situaci dívám jinak, ale to by byl hřích takovejhle komentáříček smazat. Za čtyři roky od prvního shlédnutí jsem se dokonce dostala k tomu, že film naprosto zbožňuju. ♥♥♥ (05.07.2008)

Van Sant chce být velký umělec testující publikum, ale zároveň nevěřím, že je moc chytrý člověk. Z rozhovorů mi jeho myšlenkové úvahy přijdou až legračně hloupé a dětské. Ale možná proto někdy jeho intuitivním experimentováním probleskne ryzí síla média. A jindy jde o katastrofu. A někdy oboje zároveň. Last Days v sobě pro mě nemá sílu Slona, ale chápu, že to bylo myšleno dobře. (16.10.2017)

aneb Balada o mumlajícím rockerovi, který bloudí po svém domě a okolí. Prvních 10 minut, kdy byl na plátně skoro jen Blake, bylo docela vtipných, i když asi nechtěně... ještě jsem se docela bavil při Mormonech. Ale zbytek filmu (hlavně druhá část), kdy dostávaji prostor i ostatní postavy, jsem moc nepobral... 30 % (12.07.2005)