Bratři

Zpočátku nenápadné a nevýrazné rodinné drama, ala ticho před bouří, se později pozvolna překlopí do ryze emocionální, ale stále velmi realistické roviny, ve které jen užasle a útrpně sledujeme dobře rozpracované charaktery, jak se vypořádávají s přetěžkou životní situací. Herci hrají velice přirozeně a dodávají svým postavám dosti reálné vyznění, avšak kamera, která svými rychlými pohyby a začerněnými okraji (!) měla nejspíš působit intenzivně, sugestivně a přiblížit divákovi pocit uvěřitelnosti, u mě dostahuje dokonce opačného efektu. Je naprosto neumělecká, místy až křečovitá, stahuje na sebe pozornost a já si občas připadal, jako kdybych se díval na amatérské domácí video. Velké mínus pro jinak skvělý, intenzivní snímek. 7/10 (27.06.2009)

Pivní Zuzana sice točí vnitřně maximálně plné filmy, ale já jsem bohužel mnohem jednodušší konzument, takže mě lidská příkoří až tolik nedojímají, to už teda musí být. Bratří jsou sice dobrý příběh, ale já jsem tak nějak celou dobu myslel na to, že už by to pomalu mohlo končit. Drama holt není moje parketa. 60% (02.08.2017)

Realistický vzhled napomáhá především emocionálně vypjatým scénám. Budete zděšeni u brutálního zmlácení vojáka, budete cítit nenávist i soucit zároveň u vyšinutého maniakálního výstupu Thomsena, zamrazí vás při scéně švagra a švagrové, kteří jsou jen pár centimetrů od sebe a chtějí, ale také nechtějí se políbit. Takové "srdíčko" americké verzi, která je bohužel celkem zapomenutelná, chybělo. Po dánských Bratrech prostě nejde jen tak vypnout a tvářit se, že všechno je v pořádku. (26.02.2011)

Hybrid mezi "dogmatickým" naturalismem a klasickým melodramatem. Z toho prvního ruční kamera a snaha být pečlivým pozorovatelem dění, z toho druhého učesaný děj a působivá hudba. Někdy obě složky existují v utěšené symbióze, jindy jakoby jedna podkopávala druhou – Bratři pak nejsou ani dostatečně sžíraví, ani dostatečně dojemní. Přesto jim nelze upřít solidní hloubku a řemeslnou dotaženost. A závěr je velice inteligentní a působivý. (07.02.2010)

Zdaleka nesdílím obecné nadšení z tohoto psychologického dramatu o bolestném vyrovnávání se s válečnou zkušeností a rozpadem manželství. Jednak mi nesedí zřetelný vliv Dogmatu 95, které jako každé dogma zplošťuje možnosti a zatěžuje schopnost výpovědi. Bez těchto omezení by snímek byl ne povrchnější nebo líbivější, byl by jednoduše zajímavější, diváčtější a výpravnější. Především mi ale vadí, že film selhává v tom nejdůležitějším. Je to nepřesvědčivá psychologie, protože aby se postavy chovaly tak, jak příběh předkládá, muselo se tam odehrát v zákulisí mnohem víc. Otevřeně řečeno, aby se rozpadl vztah mezi mužem a ženou, není potřeba, aby byl dotyčný prohlášený za mrtvého. K odcizení stačí dlouhodobé odloučení, např. během vojenských misí. Ale aby děti tak spontánně odmítly po návratu svého otce a daly přednost náhradnímu partnerovi, tak to je krajně nereálné. Podobný příběh by byl asi hodně ovlivněný ostatními členy rodiny, především rodiči, kteří by snaše i druhému synovi udělali ze života peklo. Zajímavý je pochopitelně námět a osobně bych upřednostnil tu válečnou část odehrávající se v zajetí v daleké zemi, cizí kultuře a nepřátelském prostředí. Dost velkou zkušenost s tím měli sovětští vojáci dlouhá léta věznění v 80. letech v Afgánistánu. Celkový dojem: 50 %. (02.06.2012)