Skafander a motýľ

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)

Skafandr a motýl. Tělo jako vězení a představy jako vysvobození. // Jsem ráda, že Julian Schnabel prorazil do světa jako režisér, že se víc věnuje plátnu filmovému než malířskému, protože jeho cit pro ztvárnění vizuální stránky je výjimečný. V tomto kontextu musím tleskat zejména kameramanu Junuszi Kaminskemu. Tomu se podařilo vytvořit autentický pohled člověka pozorujícího svět a komunikujícího s ním pouze prostřednictvím jednoho oka. (Dokud se Jean-Dominique nesmíří se svou novou podobou, je obraz snímán jen z "jeho" pohledu - až v momentě, kdy je konfrontován se svou nynější podobou, kamera jeho hledisko vnímání opouští a postava se stává součástí scény. Vynikající!) // Je to krásný film, víc ne ž o čemkoli jiném je o síle lidského ducha, ale hlavně je to filmařina nejvyššího kalibru. (25.03.2008)

...ZKOUŠEJÍCÍ ŽÍT SE SYNDROMEM UVĚZNĚNÍ PO VÁŽNÉ MRTVICI. AMBICIÓZNÍ A CYNICKÝ, NEZNAJÍCÍ NEÚSPĚCH, SE SEZNAMUJE SE SVÝM NEŠTĚSTÍM. SLEDUJME JEHO POMALOU PŘEMĚNU SKRZ KOMENTUJÍCÍ HLAS, KTERÝ NÁM VYPRÁVÍ VNITŘNÍ MONOLOG PANA J.D.BAUBY....... /// Pohled na svět očima totálně paralyzovanýho člověka. ,,VÁŠ STAV JE VELMI, VELMI VZÁCNÝ!“ Člověk, který má (mít) naději.... má jen oko, představivost a paměť. Jejich pomocí může uniknout ze skafandru skutečnosti. ,,JÁ CHCI ZEMŘÍT!“ A pak se oko rozhodlo, že napíše knihu.... Jestli (aspoň trochu) budete chtít, dokážete se vžít do ,,kůže“ Jean Do. Možná vám budou blízký jeho pocity, nebo štvát všichni co ,,MĚ“ čumí z blízka do oka, možná se vám budou líbit terapeutky. Mě si příběh získal až postupem času, když už tý nemocnice bylo moc, všechny ty flashbacky, představy....není to zrovna moc akční, ani napínavý, vtipný.... je to skutečnost a já obdivuju, že to Jean Do nezabalil i když mu osud nepřál. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Le Scaphandre et le Papillon“ od Jean-Dominique Bauby číst nebudu. 2.) Chystám si nechat zašít voko. 3.) Baví mě příběhy podle skutečných událostí. 4.) Nestraší mě pojem ,,lidský zbytky“. 5.) Thx za titule ,,roky101“ a ,,esoon“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (10.08.2011)

Vynikající námět a mimořádná kamera stejně nedokáží z tohoto snímku udělat nic jiného, než neotřelou nudu. Nepopírám, je v něm pár zajímavých nápadů, jenže ty se několikrát zopakují, takže i tomu nejvděčnějšímu divákovi zevšední. Naštěstí se Američanům nepodařilo zasáhnout do kvality filmu a nespáchali z něj slzavou trapárnu, jak bývá jejich špatným zvykem. Ale tentokrát mne zklamala i má nejoblíbenější filmová země, Francouzi nedokázali z působivého příběhu vykřesat vlastně vůbec nic. A tak ze všeho snažení zbyl jen snadno zapomenutelný film s vykrádačkou Verneuiliho nápadu z Melodie podzemí (1963). (09.12.2011)

Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." (05.12.2011)