Nikdo to neví

Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) (14.01.2020)

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.) (03.11.2010)

Na jednej strane nedospelá a nezodpovedná matka, a na strane druhej syn, ktorý musel dospieť až príliš rýchlo. Výborný film, v ktorom pôsobí všetko veľmi vierohodne, deti akoby to ani nehrali, ale žili a aj hudba zaznie vždy v pravú chvíľu ... skvelé. Film, ktorého sila tkvie v maličkostiach. Neviem a nechcem si predstaviť, ako to muselo byť v skutočnosti. Odporúčam! (24.05.2015)

Sbalíte coby samoživitelka svého dospívajících synka Akiru a odstěhujete se do nájemního domu s lodžií, pěkně se představíte domácímu a doma začněte vybalovat zavazadla. Ejhle, z jednoho kufru vybalíte Yuki, pak brášku a ještě další sestřičku. A chodit ven smí jen Akira, zbytek se musí chovat neviditelně...Fantastické dětské herecké výkony jsou neoddiskutovatelné. S pointou filmu jsem měla značný problém. Nejenže mě od samého začátku absolutně iritovala neuvěřitelně kvákavým hlasem matka, která bez mrknutí oka nechá tři utajené děti Akirovi na krku a odtáhne za přítelem, ale i přerod rodiny se zaběhlým režimem a pořádkem v totální skladiště. Není se co divit, že Akira jednu chvíli vysadí, zoufalství z docházejících peněz a zákaz chození do školy v něm na chvíli probudí toho kluka, jakým by měl být v normálním životě. Netečnost ostatních, včetně domácího a absolutní neschopnost pomoci od jeho sestry vykrystalizuje velmi nešťastně. Film citlivě natočený o necitelnosti všech okolo. Chudák Akira.... (15.10.2014)

Tak to byla síla. Matka lehčího ražení, sama zastydlá puberťačka nechá 4 krásné a chytré děti napospas osudu. Jejich největším přáním je chodit do školy. Symbolický růžový kufr...Nejdřív jsem byla zklamaná koncem bez jakéhokoli řešení, ale pak jsem o tom přemýšlela, šťastný konec neexistoval a nebo by byl silně nevěrohodný a to reálné vyústění té bezútěšné situace nakonec ani vidět nemusíme.... (26.10.2008)