Nikdo to neví

Koreedovo dětské drama, natočeno s dokumentární pečlivostí, někdy až děsivě realistické, vykresluje příběh čtyř dětí na předměstí, které zanechá ve špinavém bytě jejich vlastní matka kvůli "Taky si zasloužím být šťastná." Je to především výborný a chytrý scénář, který přivádí děti do nejrůznějších situací a vytváří ideální prostředí pro vývoj postav - Akira se nejdřív stará o své sourozence, než zjistí, že je taky dítě a chce mít kamarády a hrát baseball. Ačkoli Nobody Knows emocemi neplýtvá, ten konec byla podpásovka. Yuki. (14.02.2009)

Sbalíte coby samoživitelka svého dospívajících synka Akiru a odstěhujete se do nájemního domu s lodžií, pěkně se představíte domácímu a doma začněte vybalovat zavazadla. Ejhle, z jednoho kufru vybalíte Yuki, pak brášku a ještě další sestřičku. A chodit ven smí jen Akira, zbytek se musí chovat neviditelně...Fantastické dětské herecké výkony jsou neoddiskutovatelné. S pointou filmu jsem měla značný problém. Nejenže mě od samého začátku absolutně iritovala neuvěřitelně kvákavým hlasem matka, která bez mrknutí oka nechá tři utajené děti Akirovi na krku a odtáhne za přítelem, ale i přerod rodiny se zaběhlým režimem a pořádkem v totální skladiště. Není se co divit, že Akira jednu chvíli vysadí, zoufalství z docházejících peněz a zákaz chození do školy v něm na chvíli probudí toho kluka, jakým by měl být v normálním životě. Netečnost ostatních, včetně domácího a absolutní neschopnost pomoci od jeho sestry vykrystalizuje velmi nešťastně. Film citlivě natočený o necitelnosti všech okolo. Chudák Akira.... (15.10.2014)

Extrémně civilní snímek, který od vás vyžaduje značnou dávku trpělivosti, vnímavosti a toho správného rozpoložení. Existenciální příběh pěti dětí, které opustí matka, je podán prakticky bez jakýchkoli emocionálních berliček. Film je téměř bez hudby, děti si v něm hrají, čistí zuby, chodí nakupovat a i tíživost jejich situace zobrazuje často režisér jakoby náhodou, skrze stále špinavější oblečení nebo zmenšující se pastelky. Účinek filmu stojí také na jejich hereckých výkonech, které jsou zde naprosto fantastické, přirozené a ještě víc podtrhují realističnost celého snímku. I když jsem během něj zalil svůj šálek japonského čaje opravdu mnohokrát, vůbec nelituju. (03.02.2006)

Tak nádherné, tak přirozené... až nakonec tato filmová dokonalost přeroste do dokonalého, avšak jakoby neznázorněného smutku. Dare mo shiranai bych rozhodně označila za veledílo. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděla tak věrné zobrazení dětského světa. ~(4,9★)~ (02.12.2009)

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.) (03.11.2010)