Nikdo to neví

Má 4 děti, ale žádné děti vlastně nikdy nechtěla. Těžko říct, jestli to tak bylo vždycky nebo si to uvědomila až teď, každopádně se tato svobodná matka rozhodne na svoje děti vykašlat, kamsi zdrhnout a starost o výchovu přehodit na svého nejstaršího syna, dvanáctiletého Akiru. A to je tu ještě ten problém, že v novém bytě, kde teď tato rodinka je, jsou zbylá děcka na černo a tak nesmí opouštět byt. Akira se tedy snaží s omezenými financemi nějak vyžít a uživit své sourozence, ale rozhodně to nemá lehké - jednak není kde brát nové peníze, ale hlavně je ještě malé děcko. Námět tohle je pro Koreedu jako stvoření a do Nikdo to neví jsem vkládal skutečně hodně, jelikož jsem si to šel šetřil na speciální příležitost coby jasný silný zážitek. A určitě zklamaný nejsem, silný zážitek to byl, za ty dvě a půl hodiny jsem se ani na moment nenudil, okamžitě si mě to získalo a byl jsem napnutý, jak to s těmi dětmi dopadne, dokonce jsem opravdu dlouho přemýšlel i nad plným počtem, jenže pak přišel závěr, který mě docela zklamal. Chápu ho a závěr to skutečně je, jen mi přišlo (vzhledem ke všem událostem, které se zde odehrají), že to stejně je podivně utnuté a přitom bych rád věděl, co bylo dál. Nechci spoilerovat, ale zanechá to dost otevřených otázek a dost mě to u Koreedy překvapuje, protože už od úvodních scén je jasně vidět, jak má každý záběr pečlivě promyšlený a tady jako by se zničehonic zastavil a řekl si, že to nechce domýšlet dál. Přitom já bych neměl problém i s tříhodinovou stopáží, kdyby to pak bylo opravdu plnohodnotné a vše pořádně uzavřelo. Ale zklamaný opravdu nejsem, mimo ten závěr mě to skutečně nadchlo a opět mě fascinovalo, s jakým citem dokáže Koreeda natáčet tak depresivní témata a jak dokonale dokáže vést dětské herce i ve scénách, ve kterých dětské herce jen tak neuvidíte - a v jedné specifické scéně těsně před koncem už tuplem ne. Silné 4* (06.05.2023)

Znepokojující film, který divákovu mysl neustále aktivuje a jehož herci berou svým civilním herectvím dech. Jde o naprosto reálné zachycení jedné rodiny, která přijímá bezútěšnou skutečnost bez viditelných emocí. Děti, které obývají uzavřené prostory cestovního kufru nebo klaustrofobického bytu, prochází ve sto čtyřiceti minutách značnou proměnou, na jejímž konci opustí svůj dětský svět. Sociálně-kritický realismus se dere na povrch každým záběrem, který funguje bez hudebního doprovodu, pouze na bázi reálných zvuků, jenž dění na plátně umocňují. (16.08.2011)

Mám dost, teda to mě rozebralo. Neuvěřitelný s jakou přirozeností byl film vyprávěn a je doslova učebnicovým příkladem, že k tomu aby byly vybuzeny divákovy emoce netřeba nerealisicky vypjatých scén a dialogů, opak je pravdou a tenhle flm je toho jasným důkazem. A ty civilní projevy dětských představitelů jen podtrhují suverní a jistou režijní práci Hirokazu Kore'eda. Tolik nenápadného smutku ve 141 minutách jsem ještě neviděl. Nechápu proč nejdu asijský kinematografii víc naproti, když tam jsou takovýhle klenoty. (25.12.2018)

Štyria maloletí potomkovia sú ponechaní matkou, odchádzajúcou za šťastím inam, svojmu osudu. Jedného dňa nepríde z práce. Doma im ponechá len malý obnos peňazí. Najstaršie z detí, asi 12 ročný chlapec preberá rodičovskú rolu a rôznymi spôsobmi sa snaží postarať sa o svojich mladších súrodencov, ktorých existencia je okoliu neznáma. Trpká, emocionálne silná, sociálna dráma s málo úsmevnými momentami o osudoch detí, o ktorých nikto nevedel (boli dokonale utajené pred úradmi, školami i okolitým svetom) a rovnako nik nevedel, čo sa s nimi deje. Film plynie pomaličky, zachytáva každodenné prežívanie sebe samej ponechanej štvorice a ich existenčné problémy. Sledovanie si vyžaduje istú dávku empatie, trpezlivosti a sústredenosti pri opakovaných scénach každodenných úkonov. Po filme ma napadlo: naozaj nik nevedel alebo to iba chcel nevedieť (a nevidieť); a prečo si milujúci rodič nedokáže uvedomiť následky libertínskeho konania vo vzťahu k potomkom. (25.02.2005)

Tak to byla síla. Matka lehčího ražení, sama zastydlá puberťačka nechá 4 krásné a chytré děti napospas osudu. Jejich největším přáním je chodit do školy. Symbolický růžový kufr...Nejdřív jsem byla zklamaná koncem bez jakéhokoli řešení, ale pak jsem o tom přemýšlela, šťastný konec neexistoval a nebo by byl silně nevěrohodný a to reálné vyústění té bezútěšné situace nakonec ani vidět nemusíme.... (26.10.2008)