Šrámy

Niekedy, na pochopenie človeka, stačí nahliadnúť do jeho detstva a toho čo má odžité. Otec, ktorý bez matky bol pre syna skoro peklom. A syn, ktorý prestal byť ním, keď si našiel dievča. Len či to vydrží. Malo to dobrú muziku, predstavitelia otca a syna slušne hrali, kopec dobrých momentov, lenže mne v tom filme niečo chýbalo, aby som s hodnotením išla vyššie. (03.01.2017)

Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. (23.12.2009)

Tento komentář věnuji uživateli cinefob, neboť má rád genetiku. Komentář také obsahuje SPOILERY, i ty má cinefob rád: Přetrhni molekulu DNA, pohřbi svého otce a vylez z temné jeskyně do prosvětlených hor. S pomocí pravé lásky, ne státu (učitelka) či institucionalizovaného boha (kněz), to snad dokážeš... Ale trochu vážněji... Výtečné vykreslení vztahu despotického otce a týraného syna, ve kterém strach nebudí respekt, ale pohrdání, ve kterém se občasná vstřícnost setkává s oprávněnou nedůvěrou, ve kterém jsou projevy lásky ubity tresty, ve kterém pocity vinny zůstavají uzavřeny ve "vinících". A samozřejmě je tu i Láska jako protipól k Neměnným Pravidlům. Samozřejmě to jde nasadit tak, že Láska = Bůh Nového Zákona, Pravidla (tresty) = Bůh Starého Zákona, jde koukat i na symbolickou změnu režimu z komunistického k demokratickému, ale nemyslím, že by to vnímání filmu nějak výrazně prospělo. (09.02.2010)

Musim pochvalit autorku, ze premyslela nejen o pribehu samotnem, ale i o detailech jako je volba jmena hlavniho hrdiny. Co konkretne mam na mysli, se na tomto miste neslusi prozrazovat. Michal Zebrowski konecne zahral neco normalniho, snad je to konec jeho Zaklinacum. Jan Frycz v roli otce je neuveritelne kruty. Na prvni pohled skromny, ale ve skutecnosti mimoradne citlivy film, ktery v sobe nese i spoustu nevyrceneho. (26.08.2006)

Polovina filmu představuje dětství Wojteka narušené jeho psychopatickým otcem. Není dne, aby chlapce nebil a nenadával mu do gnojów a podobně. Denodenní ponižování a týrání na chlapci zanechalo nesmazatelné stopy. Jakmile vyrostl, začal se chovat podobně jako jeho otec. A možná by tak zůstal, nebýt jedné odhodlané dívky. (14.03.2020)