Na konci světa

Místy zajímavé, místy vleklé...Z přírody není vidět nic moc, jelikož se film soustředí pouze na několik indiánů a jejich střet s misionáři. Půl filmu jsem měl hodně dobrý pocit z občasných emotivních scén, další části mne nudily. Na filmu je vidět celková neprofesionálnost, spíš je to takový hodně slušný dokument. Hodnotím 60%. (09.01.2012)

Prvá polovica filmu od úvodu strašná nuda, až prišla vražda misionárov. Tam ma to chytilo a nepustilo až dokonca. Miestami mi to pripomínalo Gibsonove Apocalypto. Ale aj keď to bolo natočené podľa skutočných udalosti niektoré veci boli teda pritiahnuté, nestrávil som blbosť "bielych" ísť do džungle bez toho aby im rozumeli a ešte tam aj žiť potom s nimi. (18.03.2013)

Hluboce smekám před všemi misionáři a jejich manželkami! Kdo z nás by byl schopen sebrat svou rodinu, své děti a vydat se evangelizovat Indiány do rovníkového pralesa? - Film byl natočen podle skutečnosti, resp. podle románu Branami slávy, který krátce po těchto událostech v r. 1956 napsala manželka jednoho ze zavražděných misionářů Elisabeth Elliotová. (27.03.2014)

Dráma o konflikte dvoch "civilizácií" akoby k nám priplávala z nejakého iného času. Múdry a hlboký príbeh (na rozdiel od X-tREma si vôbec nemyslím, že ide o oddychovku) je totiž prerozprávaný krásne "staromilským" spôsobom. Majestátna hudba a malebné obrázky prírody nepôsobia vykalkulovane či artistne; aj napriek nim (či práve preto) pôsobí film takmer dokumentárne presvedčivo a autenticky. V dnešných časoch takmer exkluzívna zriedkavosť... (18.10.2006)

"Konec oštěpu"; buďto má oštěp konce dva nebo - a nebo lépe - má začátek (špici), prostředek (místo, kde ho drží ruka při vymrštění) a konec, který trčí ze zraněného či zabitého tvora. Nejdůležitější je asi prostředek, který prostřednictvím ruky spojuje srdce vrhače a srdce oběti. Toho si správně všimnul i Faye****: „Můj otec ztratil život na konci oštěpu ... a bylo to na konci oštěpu, který spojil mě a Mincayaniho“. Ať už konec oštěpu považujeme za cokoli, jeví se příběh smíšené společnosti divochů a misionářů nadmíru bizarní (zvláště touha žen zabitých misonářů žít s vrahy svých manželů - a to nehledě na lokální podivnosti: náčelník indiánů si přece nemůže splést krev s olejem, i když ho nezná). Misionářská práce je nakonec úspěšná, z divochů se stávají křesťané. Nezávislá pralesní komunita mizí... Pro mě zajímavým aspektem filmu byla indiánská mluva. Ne, že bych jí chtěl rozumnět, ale intenzita promluvy mi připomínala cikánský způsob. (Nedávno jsem cestoval v kupé s cikánskou a jejími (?) čtyřimi malými dětmi. Přestože jsem zpočátku nechtěl, nakonec jsem musel kupé opustit, protože její neustálý křik byl nesnesitelný.) Nebyla dříve intenzita hlasu (podobně jako cikánka intonovali v kmeni muži i ženy) znakem postavení v kmeni či skupině? Můžeme tak soudit ze způsobu mluvy tohoto ekvádorského kmene? (09.07.2021)