Jedni a druzí

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu. (19.01.2009)

Téma dějin dvacátého století a kinematografie zpracoval Lelouch ve filmu Celý jeden život. Po sedmi letech se k práci vrátil a tentokrát udělal hlavní spojnicí zúčastněných hudbu. A opět má film neuvěřitelný emocionální náboj, Lelouch se po svém vyrovnává s traumatem války a předkládá divákovi hodně antimilitantní snímek. A cizojazyčnými pasážemi dokazuje to, co uchopil o tři roky později v Ať žije život, dobrý herec nepotřebuje slova, aby diváka zaujal. Jedni a druzí má jedinou chybu, je příliš krátký. Jsou filmy, které nudí po deseti minutách, pro takovýto film jsou málo i ty tři hodiny. (04.03.2012)

Claude Lelouche umí natočit velmi zajímavé a originální filmy, a to jak po obsahové, tak formální stránce. Dokázal to i tímto filmem, který od diváka vyžaduje pozornost, aby se neztratil v "reinkarnacích" postav, ale není to o žádném vynucování si, naopak je to velmi povedená hra, na vážné téma, kterou zde tento režisérský velikán rozehrál. (31.07.2011)

Film sleduje osudy několika zamilovaných šťastných párů, do jejichž životů zasáhne druhá světová válka. Nejde tady ale o líčení hrůz koncentračních táborů a bojů na frontě, jak by se dalo očekávat. Zazní jedna teskná píseň na housle, tiše pronesená báseň ruského vojáka, zabouchnou se dveře plynové komory. Nemusíte vidět víc, stačí letmý náznak, aby se vám oči naplnily slzami. Ale na plátně dlouho smutek nepřevládá a tak chvíli pozorujete umírající vojáky a o vteřinu později rozesmátí tančíte po pařížských ulicích. Tím víc na vás ale válka zapůsobí, tím víc je vám líto těch, kteří tam v pestrém oblečení nemůžou mávat vlaječkami. Válkou ale tento příběh nekončí, pokračuje dál, vypráví o těch, co přežili, o jejich dětech a také vnoučatech a přestože počáteční dvojice pocházeli z nejrůznějších koutů světa, v závěru filmu se jejich osudy překrásně spojí. Když se dívám, jak málo lidí tento film hodnotilo, nejraději bych sepsala petici, aby byl uveden do kin, protože je opravdu vynikající po všech stránkách. (28.02.2008)

Claude Lelouch snad ani neumí natočit špatný film, nicméně z tohoto dramatu, které pro něj bylo hodně osobní, jsem měl rozporuplné pocity. Režisér se snažil do jednoho snímku nacpat co nejvíc motivů, jednak osudy Židů v době 2. světové války, jednak svou lásku k hudbě, ale i takové věci, jako je vyrovnávání se s vlastní vinou nebo generační konflikt. Film má dva základní kazy, na jednu stranu příliš dlouhou stopáž, kdy 3 hodiny jsou pro běžného diváka poněkud nestravitelné, na druhé straně paradoxně jsou vzhledem k velkému množství postav, zemí a dějů tři hodiny zoufale málo. Daleko rozumnější by bylo rozvést všechny motivy do řekněme 13-dílného seriálu s hodinovou stopáží jednotlivých dílů. Během jediného celovečerního filmu se totiž nedaří přes velmi slušné obsazení vytvořit plnokrevné postavy, jsou to spíš jen figurky, které se většinou filmem jen mihnou. Vzhledem k tomu, že se ve snímku objevují dvě generace, musel Lelouch použít pomocnou berličku, kdy děti hrají titíž herci (no řeknu ti, ty jsi hotová maminka). V opačném případě by se totiž divák pravděpodobně v záplavě postav úplně ztratil. Jedny a druhé si nejvíc vychutná fanoušek hudby, pro kterého hudba nekončí u Abby nebo Rolling Stones. Režisér hudebním a tanečním výstupům dává přednost před dramatickou složkou děje. Kamarád, který mimoděk poslouchal část zvukové stopy filmu, byl přesvědčený, že se jedná o záznam koncertu vážné hudby. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2009)