Jedni a druzí

Claude Lelouch snad ani neumí natočit špatný film, nicméně z tohoto dramatu, které pro něj bylo hodně osobní, jsem měl rozporuplné pocity. Režisér se snažil do jednoho snímku nacpat co nejvíc motivů, jednak osudy Židů v době 2. světové války, jednak svou lásku k hudbě, ale i takové věci, jako je vyrovnávání se s vlastní vinou nebo generační konflikt. Film má dva základní kazy, na jednu stranu příliš dlouhou stopáž, kdy 3 hodiny jsou pro běžného diváka poněkud nestravitelné, na druhé straně paradoxně jsou vzhledem k velkému množství postav, zemí a dějů tři hodiny zoufale málo. Daleko rozumnější by bylo rozvést všechny motivy do řekněme 13-dílného seriálu s hodinovou stopáží jednotlivých dílů. Během jediného celovečerního filmu se totiž nedaří přes velmi slušné obsazení vytvořit plnokrevné postavy, jsou to spíš jen figurky, které se většinou filmem jen mihnou. Vzhledem k tomu, že se ve snímku objevují dvě generace, musel Lelouch použít pomocnou berličku, kdy děti hrají titíž herci (no řeknu ti, ty jsi hotová maminka). V opačném případě by se totiž divák pravděpodobně v záplavě postav úplně ztratil. Jedny a druhé si nejvíc vychutná fanoušek hudby, pro kterého hudba nekončí u Abby nebo Rolling Stones. Režisér hudebním a tanečním výstupům dává přednost před dramatickou složkou děje. Kamarád, který mimoděk poslouchal část zvukové stopy filmu, byl přesvědčený, že se jedná o záznam koncertu vážné hudby. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2009)

Na DVD obalu s filmem Monty Python's Quest for Holy Grail se nalézá žertovný nápis, který říká doslova: "Makes Ben Hur look like an epic!" Vzpomněl jsem si na něj, protože i vedle Lelouchovy tříhodinové transepochální ságy Jedni a druzí vypadá Ben Hur jako pouhý velkofilm. Jedni a druzí - to je neuvěřitelně hetorogenní směsice mnoha myšlenek, motivů, melodií, postav - které plynou jako dravý proud nebo vášnivá symfonie. Ne vždy se přitom divák v jeho dějích a scénách vyzná. Mnoho jich zůstane nedořešeno, naznačeno, nevysvětleno. Hlavní myšlenka je ale zřejmá: Lidské osudy se neustále opakují. (V jednom místě se praví: "Co když dějiny nemají přestavivost? 20 let sem, 20 let tam. Od světové války k válce v Alžírsku. Co se mohlo změnit, aby Edith nezažila stejný strach, stejné potíže a nezdary jako její matka? Proč tam snoubenec nebyl? Proč je pokračování stejné jako začátek? A proč je začátek jako konec? Proč se matka podobá dceři? A proč se osud maluje stále stejně? Proč jsou to pořád titíž, pro které nikdo nepřijde?") Film přitom rozhodně není dokonalý, i když přistoupíme na jeho osvěžující a na klasickou dramaturgii kašlající rytmus organizovaného chaosu (k chybám v mých očích patří třeba některé přehnaně sentimentální momenty nebo titulní popová píseň). Ale je zde přinejmenším několik opravdu krásně udělaných, propracovaných scén: Třeba ta, kde v jednom velmi dlouhém záběru vidíme jak se vrací do osvobozené Paříže vězni z koncentráku a současně jsou na druhém nástupišti deportováni němečtí vojáci (v obou skupinách jsou hlavní hrdinové). A pak třeba ten parádní závěr s Bolerem... P.S. Jinak i v tomto snímku se objevuje většina Lelouchových obsesivních témat jako: reinkarnace, Rachmaninov, pronásledování Židů, paměť... (11.03.2008)

Stále a opět jsem překvapen, nakolik mne Lelouch dokáže svými filmy oslovit a vyvolat během sledování jeho díla tolik různorodých emocí, vzpomínek, nadšení, silných prožitků. To jsem se při tom obával, že víc než tříhodinový filmový epos ztrávím jen s velkým vypětím sil... omyl! Na tak osobité a poutavé vyprávění lidských příběhů z historie 20. století, se stokrát ztracenými iluzemi v krutých válkách a stokrát znovu nalezenými nadějemi na nový život, bych se nakonec určitě dokázal dívat i dvakrát tolik dlouho. To jsem se při tom obával, že po Celém jedném životu už nebude další Lelouchův film s téměř stejně rozsáhlým dějinným tématem pro mne tolik jedinečný... omyl! Tentokrát místo kinematografaie stojí v centru pozornosti hudba a v žádném případě nejde jen o variaci na již dříve zpracované téma. Byť hudba tvoří silný prvek ve valné části Lelouchových filmů, zde nám pan režisér-vypravěč přichystal tak nebývalou dávku muziky, zpěvu i tance, mnohdy přímo v živém podání, že dramatické hrané pasáže se stávají vedle ní spíše druhořadými... a zatímco v jiných filmech často hudba umocňuje silný dojem, zde naopak spoustu hudebních čísel napříč dobou silně dotváří působivé a pečlivě vybrané útržky dramatických příběhů nejen ze života umělců. Což vnímám v rámci filmového dramatu jako velmi originální a ono to vážně funguje! To jsem se při tom také obával, že si zde moc neužiju oblíbence Jamese Caana, neb bude zřejmě mít málo prostoru... omyl! Lelouch po svém osvědčeném herci ze zámoří opakovaně nesáhl jen tak pro senzaci, nemá za cíl lákat na výpravný film jménem herecké hvězdy, přesto svěřil Caanovi výraznou dvojroli kapelníka a později jeho syna, která provází postupně celým filmem... a Caan, byť uveden až na konci seznamu všech hlavních účinkujících, samozřejmě hrál (a navíc dirigoval !) opět s plným gustem. Stejně jako všichni zde přítomní herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci, byť třeba vystupovali jen pro ty pouhé dva přítomné diváky na koncertě v sále... byť třeba v cizí řeči, které všichni diváci ve vybraných koutech světa neporozumí... neb skrze kvalitní umění si nakonec můžeme na dálku porozumět všichni, i navzdory všem existujícím bariérám. 90% (15.08.2020)

Claude Lelouche umí natočit velmi zajímavé a originální filmy, a to jak po obsahové, tak formální stránce. Dokázal to i tímto filmem, který od diváka vyžaduje pozornost, aby se neztratil v "reinkarnacích" postav, ale není to o žádném vynucování si, naopak je to velmi povedená hra, na vážné téma, kterou zde tento režisérský velikán rozehrál. (31.07.2011)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)