Půlnoc

Psal se rok 1939 a nadějná (byť permanentně rozhádaná) scenáristická dvojice Brackett-Wilder měla právě za sebou spolupráci s Wilderovým idolem Ernstem Lubitschem, pro něhož napsali Osmou ženu Modrovousovu (Bluebeard's Eighth Wife, 1938). Ačkoli ti dva neměli kromě lásky ke slovům a kartám společného vůbec nic, jejich spolupráce pokračovala a byť okolnosti nebyly napodruhé zdaleka tak idylické, výsledek byl podobně okouzlující. Projekt byl totiž původně zamýšlen pro Marlene Dietrichovou a postupně se na něm vystřídalo celkem šest scenáristů. Po jistých průtazích se realizovala Brackettova a Wilderova verze, ovšem za stálých hádek s režisérem, který byl v té době v Paramountu sice po Cecilu B. DeMilleovi druhým nejúspěšnějším režisérem, ale do Lubitsche měl daleko.
Nic z toho není na plátně naštěstí vidět. Bláznivě spletitý příběh sleduje americkou tanečnici Eve Peabodyovou. Ta jedné deštivé noci dorazí vlakem do Paříže jen v tom, co má na sobě (a to jsou večerní šaty) a s lístkem ze zastavárny v Monte Carlu. Ujme se jí sympatický maďarský taxikář Tibor Czerny. Eve mu ale vysvětlí, že jedinou šancí je pro ni sňatek s boháčem, a hbitě se vetře na luxusní večírek, kde se v návalu inspirace představí jako baronka Czerny. Jejímu kouzlu podlehne jak bohatý donchuan Picot, tak postarší gentleman Flammarion, který má důvodné podezření, že mu žena s Picotem zahýbá, a hodlá Eve jako její soupeřku podpořit, byť bystře vytuší pravdu. Spletité? A to je začátek.
Jako ve většině nejlepších amerických romantických komedií ze 30. let je rychlý a krkolomný děj přizdobem brisknými a neodolatelně vtipnými dialogy a partnerské sbližování muže a ženy se odbývá povětšinou jako soupeření dvou podobně silných osobností, které nejdou pro ostrou repliku daleko (v daném případě i pro výprask). Právě scenáristům jde bezpochyby přičíst na vrub jízlivost a vztahový cynismus, který přesahuje zvyklosti doby. - Iva Hejlíčková (Letní filmová škola)