Villa paranoia

Chladně nepříjemné pasáže střídají ty smešné, které karikují okolní svět a především lidské postavy v něm. Milostná linie je mnohem krásnější než v uhlazených bijácích typu Láska nebeská, protože působí opravději na pozadí, které režisér nepřikrášluje. Každodenní realita se na nás někdy šklebý jako Jorgen; žijeme ve světě na jedné straně hnusném, páchnoucím, ale vždy tu bude naděje, víra a láska. Láska z té trojice je největší. Režisér sevíruje jednu něpřijemnou scénu za druhou a parodoxně ve mně snímek probudil ohromnou naději a víru v život (Jaký triumf!). Některé dánské filmy jsou naprosto vynikající. (01.03.2012)

Venku chumelí o sto šest a já mám pocit, že pytel se nám v poslední době roztrhnul i s absurditou. Absurdita je krásná věc, pokud ovšem není absurdní to, že dvaaosmdesáti procentní film působí tak, jakoby sám nevěděl, čím chce být. Aneb stoprocentně, absolutně a bez výhrad souhlasím s glosou kolegy =woodyho=, že "film měl být buď více absurdní nebo více přirozený." Co co co co co jééé? To to to to to sem přece přece měl ří ří říct já! (21.02.2013)

Perfektní příběh dívky-herečky, která ztratila své poslední ideály o životě, aby je později nalezla během pečování o cizího seniora. Anna je jako herečka mizerná, dostává pouze nabídky na reklamu, proto přijímá místo pečovatelky seniora v jedné odlehlé vesničce na konci světa. Důchodce nechodí, nemluví a navíc vzdoruje - ovšem z původně beznadějné práce se vyklubou nové životní idee, a to nejen pro Annu, ale i pro starého Valentina. Život opět dostává svůj smysl. Jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době shlédl, jednoznačně pak nejlepší z letošního festivalu severských filmů. Dobrá práce! (14.02.2013)

Villa Paranoia je trochu obtížnější film na sledování, protože se v něm žánry drama a komedie střídají zvláštním způsobem (nakonec převažuje vážno se sem tam úsměvnější scénou), a zpočátku není zrovna jednoduché se na snímek a jeho atmosféru správně naladit. Ale od chvíle, kdy Anna nastoupí jako pečovatelka, se do toho divák pozvolna začne dostávat, odkrývat motivace, bolesti a touhy postav a film si ho nepozorovaně získává čím dál víc (tedy alespoň u mě tomu tak bylo). A je docela jedno, jestli je zrovna v záběru Erik Clausen nebo Sonja Richter, protože oba hrají prostě parádně, zvláštně druhou jmenovanou a její svéráznou, nevyrovnanou herečku jsem si moc užíval. A tak se člověk zasměje u úchylné reklamy na kuřata, skupinové terapie smíchu, semináře pro nezadané statkáře, procítí chvilky sbližování se starým pánem a na druhé straně jugoslávskými imigranty, až přijde konec, který si z diváka ještě na chvíli vystřelí, a je tu závěrečná klapka. Tuto příjemnou podívanou, která asi nebude úplně pro každého, hodnotím slušnými 4*. (08.03.2015)

Mé první divácké setkání s dánskou kinematografií i s tvorbou Erika Clausena, doposud naprosto opomíjenou a jak jsem záhy během promítání poznal, tak k mé vlastní velké škodě, ano, proto by bylo dobré alespoň úvodem projevit mistrovi úctu hlubokou poklonou, rozhodně, protože on mistr je, a velký, vždyť jak dlouho po shlédnutí jsem vše z obsahu do sebe vstřebával, a až teď, s pro mne tak velkým odstupem, si teprve troufám k námětu i vyjádřit, říkal jsem si, jak je úžasné, že právě něco takového jsem měl možnost v kině shlédnout, že jsem to drobné a nenápadné dílo jako mnoho jiných neminul, již od prvních minut bylo totiž celkem snadné poznat, s jak pečlivě promyšleným záměrem, chytře a s vtipnou nápaditostí jsou do děje příběhu zachycovány a následně v něm i výstižně zobrazeny ty nejvýraznější rysy ne zrovna příkladných mezilidských vztahů, právě přes početné množství různorodých narážek a náznaků se k nám dostává celé to obsahové bohatství, původně skryté, ale pomalu a postupně pro nás odkrývané a tak přes zpočátku jednoduchý příběh mladé ženy Anny, profesí herečky, nyní však osobní ošetřovatelky starého těžce nemocného muže, nahlížíme do životů lidí nějak blízce právě s ním spojených, stále s hlubším přiblížením pronikáme až do těch nezasutějších zákoutí jejich společné minulosti, poznáváme ty skutečné příčiny, ty zhoubné zárodky jejich těžce narušených vztahů, vystupují před nás všechny ty letité, ale stále ještě bolestivé křivdy, ano, přitom k uzdravení není až tak nesnadná cesta, jak nás sama Anna svým laskavým, citlivým přístupem ke starci přesvědčí, mnohdy opravdu stačí jen otevřít druhému srdce a nechat jako prostředníka za sebe jednat své, dříve záští či předsudky uvězněné city, nenechat jednat stále jen ten náš tak vypočítavý rozum. Bravo!!!! (08.05.2013)