Pink Floyd: Delicate Sound of Thunder
Obsahy(3)
Rockoví velikáni oprášili svá slavná alba, aby sestavili neoposlouchanou koncertní mozaiku. Předloňským albem Endless River se za titány Pink Floyd patrně definitivně zatáhla opona. Jejich desky, či spíše samotné písně, získaly punc archivního vína. Tak tedy dopřejme si ročníku 1988. Pro kapelu dobrý rok. Ve znamení koncertního turné k tehdejší novince A Momentary Lapse of Reason. V úvodu koncertu tonou diváci ve tmě. Jen sledovací světla a efektové lasery pročesávají hlediště. Uf, atmosféra jako při nočním policejním zátahu. Publikum dostává emoční zásah s prvními tóny Shine on You Crazy Diamond. Z původně bezmála půlhodinové skladby zazní to nejzásadnější: kytarové sólo Davida Gilmoura. Tak kdy už do toho praští, říkáte si. Ještě ne. Pink Floyd drží náladu při zemi i v následující Signs of Life. Jiskru zažehnou až s Learning to Fly. Vítejte na koncertě Pink Floyd!
Slavná skupina v něm rozlamuje své desky na kusy. Skladby najednou „neslouží" konceptuálním albům. Že to nemůže fungovat? Ale může. Pink Floyd odehrají povětšinou jen písně vystavěné do nebes a sestaví novou, neoposlouchanou koncertní pyramidu. V toku těch silných opusů lze stěží rozpoznat, kdy přichází vrchol, protože když už se zdá, že nelze výš – třeba Time – muzikanti trumfují s The Great Gig in the Sky. Vzletný ženský vokál působí na dav jako Jákobův žebřík. Než píseň skončí, myšlenky přihlížejících po něm vylezly vysoko nad hlediště Nassau Colisea v New Yorku. Pink Floyd dosáhli svého. Teď už snad mohou, či spíše musí konečně zvolnit a diváky něžně snést dolů. Ozývá se španělka, vzápětí druhá a David Gilmour zpívá: „...přeju si, abys tu byl". Do koncertní pyramidy už chybějí jen cihly ze Zdi. Z nejslavnějšího alba zahrají legendární Britové dvě: Comfortably Numb a v závěru Run Like Hell.
(Česká televize)
Recenzie (23)
Je nádherné, žít ve světě, ve kterém zněla, zní a ještě dlouho bude znít hudba skupiny Pink Floyd. Až jednou oslavím své sté narozeniny, obklopen svými blízkými, budou to právě nesmrtelné melodie těchto Titánů, které se polynou do teplé červnové noci. A já se znovu, jako už tolikrát, s pohledem upřeným k hvězdné obloze nechám unášet kamsi do omamného neznámá. ()
Záznam koncertu z turné k albu A Momentary Lapse Of Reason. Pink Floyd dokazují, že i bez Rogera Waterse to jde. Show sice ještě není tak velkolepá jako při turné k následujícímu albu, přesto se jedná o vynikající zážitek. Setlist je poskládán z písní nacházejících se na tehdejším novinkovém albu, nechybějí ani léty prověřené stálice. Snad jen ta Terminal Frost schází ()
Fenomenální koncert z turné k ulbu "A Momentary Lapse Of Reason" (podle mě 3. nejlepší album od Pink Floyd), který v roce 1989 uváděla i Československá televize a u jehož nahrávky na VHS je trávil hodiny a hodiny, to mi bylo asi 12 let a nic velkolepějšího jsem neznal. Dnes je to pro mě až ten druhý oblíbený záznam koncertu ze stejného turné, první je jasně Pink Floyd in Venice (1989). A proč? Graficky je pro mě mnohem přívětivější. ()
Sice už bez Rogera Waterse, ale i tak parádní koncert. První půlhodinu jsem si říkal, „je to dobré, většinou je to dokonce hodně dobré, ale přece jen je celkový sound kapely až moc ,delicate‘, až moc ušlechtilý, akademický...“. Pak se ale nad hlavami diváků vzneslo nafukovací prase se svítícíma očima a v instrumentálce One Of These Days na sebe upozornil „náhradní“ baskytarista Guy Pratt (oproti Watersovi často používá palcovou slappingovou techniku, jinak typickou spíš pro funk, a mimochodem velmi dobře zpívá). Následující blok skladeb z Dark Side Of The Moon otevřela jedna z mých nejoblíbenějších Time, no a při The Great Gig In The Sky, kde se o velmi náročný ženský pěvecký part podělily na vysoké úrovni všechny tři sboristky, se u mě poprvé dostavilo mrazení v zádech a zážitek z hudby se při tomto „Velkém nebeském představení“ začal blížit nadpozemským výšinám. A těch se pak držel až do závěru koncertu. Takže musím poděkovat ČT art za víc než vydařený dramaturgický tah a vzkázat: klidně na mě hrňte další a další Floydy, protože takovéhle geniální muziky není nikdy dost. ()
Nenormálny koncert, nenormálna hudba. Pink Floyd ako som naň zvyknutý. Či úvod, či vrchol alebo záver vystúpenia, všetko do seba tak dobre zapadá, že mi neostáva nič iné, len hľadieť s otvorenou pusou a občas si zahmkať do rytmu, napríklad pri nadupanej "Money". Alebo si neupriem decentnú slzičku pri "Wish You Were Here". Milujem tých chlapíkov, oni sú proste geniálni! ()
Galéria (2)
Fotka © Česká televize
Reklama