Crash

David Cronenberg předvedl psychologickou hru, která graduje a předpokládá zdrcující finále, záhubu hrdinů. Copak mohou takovým způsobem přežít? Jak by mohli? Nelze podobným způsobem žít příliš dlouho. Katastrofa musí dosáhnout svého vrcholu a následuje pád na dno. Ale je tomu skutečně tak? Nebudu tvrdit, že film zaznamenává něco správného, ale on rozhodně neadoruje. Brát „Crash“ jako snímek, který oslavuje nehody a bezuzdnou sexualitu, je nesmysl. „Crash“ nechce šokovat, ale chce ukázat, kam až jsme schopni zajít. Jestli to vezmete jako ubohou snahu šokovat, jako úchylný film, který se vyžívá ve zvrácenosti, potom si myslím, že Cronenbergovy filmy pro vás skutečně nejsou a že u vás režisér pochopení nenajde. Je to škoda, protože jeho filmy minimálně upozorňují na naše temné stránky, kterých se můžeme vyvarovat, dovědět se o nich více, pochopit je. (22.11.2013)

Viděl jsem od Cronenberga pár filmů a vím, že on není "filmař pro masy". On vždy "nastaví" ve svých filmech nějaké extrémní podmínky a teď nechá na nás, abychom jej za to buď obdivovali, nebo nenáviděli. Já se zatím přikláním k té první skupině lidí. Když to vezmeme kolem a kolem, dal by se tento David přirovnat k jinému Davidovi, ale ne tak úplně. Zatímco Lynch točí opravdu zvláštní snímky, které jdou vysvětlit až po několikerém zhlédnutí (Mulholland Drive) či vůbec (Lost Highway) tento David točí snímky "jednoduché" co se týče pochopení (divák nemá problémy se orientovat v ději či postavách). Ale i když děj chápete, stejně film sledujete v úžasu, někdy v zhnusení právě proto, co se tam děje a, jednoduše řečeno, hlava vám to nebere. A v tomhle je David přeborník. Crash není příjemný film, ale má v sobě neskutečnou atmosféru a já chtěl vědět, co se stane dál, protože jsem si nemohl ani tipnout, jak se to bude vyvíjet. A to mě na filmech neskutečně baví, originálnost. Je mi jasné, že hodně lidí bude pobouřeno, hodně znechuceno, ale mě se tento snímek opravdu líbil. 80 %. (21.08.2012)

No jo, holt Amerika, země neomezených (ne)možností. Řeknu vám, už mám naježděno hodně přes milion, pěknejch pár bouraček už jsem potkal, ale žádný crash-sex jsem na českých silnicích ani jednou nezahlídnul. A možná je dobře, že v tomhle za Amerikou zaostáváme. Hrozná představa, že by se u každé velké bouračky povalovaly ve škarpě zakrvácené dvojice, vesele kopulující jako divoké veverky... Ale jestli jste někdy svému broučkovi (nebo mini-cooperovi, proti gustu žádnej dišputát) pořádně ojeli výfuk, třeba si užijete i tenhle film. Bouračky kvalitní, sex uspokojivý, hodnocení lehce nadsazené. Až na ten „Tydýt!“ sex je to totiž dost dobře natočená romance o toleranci v posteli. Ech, chtěl jsem říct na sklopených sedačkách... (10.12.2012)

David Cronenberg má body už za to, že dokázal tehdejší publikum rozdělit. A proč se nepřiznat, i mě párkrát zvedl ze židle. Ale empatii k jeho hrdinů ve mě vzbudit nedokázal. Místo klíče k jejich rozpolcené duši, mi pohodil pár skandálních obrázků, které ostentativně dává na obdiv. Od empatii k senzaci a od senzuality k vyprázdnění. Dejvide, ale oba víme, že my dva bychom si nikdy nerozuměli. (12.04.2010)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)