Příliš hlučná samota

Přiznávám se úvodem ke své mylné doměnce, že film podle Hrabala a s Noiretem v hlavní roli, nemůže být - a to i při selhání všeho ostatního - horší než průměrný. Jak jsem již předeslal, mýlil jsem se a to zásadně a hluboce. Krátce poté , co jsem usedl ke sledování tohoto "dílka", jsem pocítil jistou rozladěnost depresivní všudepřítomnou a přitom tak prázdnou tmou (tolik vzdálenou živosti, živočišnosti, různorodosti a barevnosti Hrabalova světa). Později jsem však svůj názor poměrně zásadně přehodnotil. Jak bylo milosrdné vůči divákovi zahalit statickou a nudnou scénu do všeobjímajícího šera! Poezie českého Hrabala zcela zmizela, odváta divokou francouzskou gestikulací Hanťova šéfa. Čekám, že každou chvíli vrazí na scénu Les Charlots. Nevěřícně zírám na nesourodou změť "citátů z Hrabala" beze stopy jakéhokoli hlubšího smyslu a bez nejmenší dějové soudržnosti. Ten film není ve svém ranku průměrný. Ten film je skutečně žalostný. Od filmařského a režijního podprůměru strhávám další hvězdičku i za strašnou adaptaci megalomanky Caisové, která si pro svoji scénaristickou "velkou" prvotinu zvolila velikášsky a bez špetky pokory právě Hrabala. A tu poslední osamocenou hvězdičku strhávám za degradaci francouzské a české herecké školy, která je zde zpochybněna bravurně a bezezbytku. Koprodukce "Příliš hlučná samota" je vzhledem k tomu, co všechno bylo ve výsledku poničeno a promrháno, tak hutným "odpadem", že by si s ním snad ani Hanťův lis neporadil. (22.09.2008)

Pábitelské, ne-pábitelské, s Haňtou, "intelektuálem" od lisu, by bylo nepopiratelně fajn strávit čas, škoda přeškoda, že zde - v této česko-francouzské respektive francouzsko-české koprodukční patlanině - je propast mezi Haňtou a divákem tak děsivě hluboká... divákovo utrpení, příliš hlučná(?) - odvislá od toho, zda-li je volume doprava či doleva - samota... 35% (22.04.2014)

Je mi líto, ale nehodlám dávat hvězdičky z úcty k mnoha oblíbeným až milovaným hercům (J. Menzel, P. Noiret, P. Vondruška). Knihu jsem četl, od pana Hrabala většinu a jestliže se někdo - podle mého názoru - naprosto míjí s předlohou, je to paní Caisová. Jen těsně za ní je ovšem Dušan Klein s Andělskýma očima. Nic se nepotkává, každý hraje zcela jinak, míním stylově, text není jako u Hrabal pábením odrážejícím komplexitu lidského žití a komunikace, ale změtí bez vnitřní souvislosti. škoda peněz, škoda času to jak na tvorbu tak sledování. (07.10.2011)

Nepovedený film, jehož neúspěch pramení podle mě primárně už z toho, že se snaží spojit do jednoho celku povídku Baron Prášil z Hrabalových Pábitelů (kterou zfilmoval Juraj Herz jako Sběrné surovosti) s jeho o dost pozdější novelou Příliš hlučná samota. Hrdinou obou je sice Haňťa, ale kromě jména a zaměstnání je to úplně jiný člověk. Poetika a smysl obou knih je také rozdílný, takže udělat z nich jeden film, mělo v tomto případě za následek, že z obou vyprchalo to krásné. Zbyl jenom nezajímavý a nesourodý film s neživotnými postavami. (23.02.2007)

Kdo zná předchozí Menzelovy adaptace předchozích děl Hrabalových, dozajista bude mít s pohledem Véry Cais převeliký problém. Tam, kde Menzel umně kombinuje radost i smutek, kam zapasovává ono nejasné pábitelství a kus české povahy, tam francouzská režisérka volí pouze mrtvolné smutno. Samo o sobě to není taková tragédie a jsou i chvíle, kdy se takový přístup zdá odůvodněný, např. v závěru, ve scéně s "krvácejícími" knihami... Ovšem v hospodě tedy ne! Občas Noiretovým pojetím snímek dokonce přichází o logiku. Noiretův Haňta není žádný rozevlátec, jak mu vyčítá Brodského postava, ale melancholik par excellence. Někteří čeští herci, zřejmě ti mající nakoukáno "našich Hrabalovek", jakoby tušili, ba kolikrát i věděli, jak své postavy pojmout, ovšem v obklopení nudnými sekundanty vyznívá jejich snaha naprázdno. Zbytek dokonal až na výjimečně situace nedobrý český dabing. Vida v jak nepoetickém slovu může sídlit duše filmu. Slabé ***. (19.02.2009)