Fotoromán

Ústřední melodie, nesoucí se pravidelně celým filmem, mě zaujala už kdesi na začátku, každým dalším opakovaným zazněním na mě působila silněji a společně s příběhem to krásně gradovalo až do posledních scén. Rozhodně se tahle instrumentální melodie povedla víc, než většina zpívaných (často spíše průměrných) písní v tomhle osmdesátkovém muzikálu, který na našice působí coby jakási italská variace Discopříběhu. Příběh zamilovaného mladého páru a překážek během první lásky je tu více méně tuctový a během dvou třetin filmu ani nemá čím výrazněji překvapit. Navíc především v první polovině tu neustále na každém druhém kroku čouhá ten typicky bláznivý a mně nesympatický humor italských komedií a pokud jde o práci tvůrců s bláznivými situacemi či postavami, občas ve výsledku postrádá i logiku (příklad: dva mladí lidi s bílou plachtou se na střeše hrají na ducha, stará bába je z toho celá polekaná, způsobí svými výkřiky velký rozruch v celém paneláku, ale když později zjistí, kdo se skrýval pod tou plachtou, nadává na oba, že dnes už ti mladí neumí ani strašit... WTF?). Z čistého podprůměru se však nakonec v mých očích Fotoromán vyšvihl na vcelku dobrý průměr díky posledním 20ti minutám, v nichž přijde nečekaný zvrat, který mě dokázal úplně uzemnit a vyvolat v rámci romantického dramatu v nejedné chvíli opravdu silné emoce. Ty 3 hvězdičky jsou slabší, ale nakonec si je tento film z mé strany díky svému vyvrcholení zasloužil, během dlouhé tiché scény s transfuzí jsem ani nedutal... [55%] (21.02.2022)