Atentát v Paríži

Filmařsky určitě dobře zpracovaná věc i když na mě až s příliš silně levičáckým podtónem a taky souhlasím, že ta velmi triviální zápletka úplně nestačí na utažení téměř dvouhodinové stopáže a taky od postavy plukovníka Kassara jsem čekal trochu víc. Na druhou stranu Trintignant hraje jako vždy přesvědčivě atmosféra je díky místy opravdu nepříjemné hudbě správně stísněná a původní ČS dabing jako tradičně vydařený. Tragické finále je pak trochu očekávané a předvídatelné, ale svoji sílu určitě má. Za mě lepší průměr.60% (05.07.2023)

Jak je někde vysoká politika, přidají se tajné služby. A když se tyto dvě ingredience smíchají, vznikne pěkné svinstvo. Pak o něčem takovém stačí napsat scénář, najít špičkové herce, přizvat skladatele, který by udělal atmosféru i ze záběru na tmu, a máte šanci, že stvoříte výborný politický thriller. Poněkud smutné je, jak snímek odráží realitu, takže téměř všechny postavy jsou slizcí darebáci. Čestnou výjimku tvoří pouze Volonté v roli Sadiela. Trintignant je velmi dobrý v nezvyklé záporné roli. Směšně a zároveň smutně působí policisté zpytující svědomí nad uzeným se zelím. (24.07.2011)

Typ francouszkýho polithrilleru u kterýho se divák na zdejší dialogy (politický žvásty) musí opravdu hodně soustředit, aby se neztratil a neunikl mu tak děj a souvislosti o komplotu nadnárodních rozměrů. Když už se ve dvou třetinách tou nudou plnou velice záživných debat prokoušete, čeká na vás sice trocha akce napětí a zvratů, přesto všechno to ovšem nedokáže ustát celkovou mdlost tohoto díla, který ani v tomto případě nezachrání kvalitní dabing. 35% (03.04.2020)

Ach, poctivé francouzské politické napínání trpělivosti diváka, to už tu dlouho nebylo. A už vůbec ne s tak vyšperkovaným obsazením. Dnes, kdy se bipolarita světa už zdá dlouho zapomenuta (ačkoliv se možná rodí nová), působí příběh o nebezpečnosti Mehdiho Ben Barky, ehm, pardon, Sadiela, a nutnosti jeho odstranění, skoro neuvěřitelně. Více než uvěřitelně naopak působí všechny ty zastírací manévry, kterým nasazuje korunu excelentní Philippe Noiret v dialogu "vlastence a ochránce svobodného tisku" s vrcholným představitelem francouzské moci na téma politováníhodného incidentu, s nímž nemají oficiální místa vůbec, ale vůbec nic společného. Kdo vydrží až do konce, bude odměněn vpravdě nečekaným závěrem. A to by už asi stačilo. Neodpustím si jen drobné rýpnutí do tvůrců, že kdyby byl de Gaulle naživu, tohle by si natočit nedovolili. 80% (15.07.2015)

V úvodní dynamicky natočené scéně si to nekompromisně rozdávají rozvášnění demostranti s policejní jednotkou. V optice tvůrců filmu představují kameny metající demonstranti vybavení molotovovými koktejly projev oprávněného rozhořčení proletariátu a pracující inteligence, zatímco policisté jsou brutální silou určenou k potlačování mas a zajištění nadvlády imperialistů a nadnárodního kapitálu. Film zkrátka od prvních minut nenechá nikoho na pochybách, že je produktem své doby, kdy - především v Itálii a Francii - stála většina kulturní fronty na pozicích radikální levice. Komunistické strany byly ještě v módě a měly masovou členskou základnu. Pravda, pověst Sovětského svazu vážně utrpěla při invazi do Československa, padlý idol ale nahradilo uctívání čínské kulturní revoluce, kdy milióny mrtvých západoevropské intelektuály evidentně nevzrušovaly. Přelom 60. a 70. let znamenal vrchol vlivu maoismu v prostředí univerzit západní Evropy. Jen velmi zřídka jsou pro mě politická hlediska při hodnocení filmů rozhodující, ale Atentát v Paříži k nim musím zařadit. Nemá smysl zastírat, že v rámci studené války frustrace poltických elit z rozpadu svých říší, stejně jako snaha udržet pozice v bývalých koloniích někdy vedly k používání špinavých praktik popisovaných ve snímku. Politická realita zemí východního bloku byla ale výrazně horší, praktiky neméně špinavé a zahraniční politika neméně cynická. Atentát v Paříži dokonale zapadal do propagandy, kterou komunistická strana hustila do svých oveček, a bylo by zajímavé spočítat, kolikrát za rok byl tenhle kousek v televizi odvysílaný. Každopádně patřil k těm nejčastěji se objevujícím zahraničním titulům v našem vysílání. Obzvlášť nechutné je např. zobrazení západních novinářů, kteří jsou prakticky bez výjimky líčeni jako zkorumpovaní přisluhovači tajných služeb a mocných kapitálových skupin. Ve skutečnosti ve východním bloku žádný nezávislý tisk a další média neexistovaly a sloužit politické moci bylo samozřejmé a vlastně jedině možné. Kladem snímku jsou určitě herecké výkony a přítomnost velkých hvězd filmového plátna, ať už šlo o Trintignanta, Seberg nebo Volontého, ale tentokrát jejich nasazení nedokážu ocenit. Celkový dojem: 40 %. (08.01.2017)