Krevní pouto

Tak tohle je skutečně pecka! Next of Kin je skvěle vystavěný horor, který si svou atmosféru buduje hezky zvolna a přes náznaky tušené hrozby. Začátek se sice trochu táhne, postupně ale diváka vtahuje do svého přímočarého příběhu (řádný příklad toho, že v jednoduchosti je síla), který v posledních dvaceti minutách nemilosrdně nabere na otáčkách, až se nestačíte divit. Zařezaný do sedačky jsem se nedovolil pohnout a vlastně ani nadechnout. Rozlehlý dům, nález několika mrtvol, všude samá tma a tajemný vrah, co se v ní ukrývá: takhle nějak má fungovat poctivý horor. Do karet nahrává filmu zvláštní hudba a hlavně kamera, která často kouzlí a vytřískala z napětí maximum. Trochu se tu nabízí porovnání s nedávným The House of the Devil, který ale zase nesedl každému, takže tím vás nechci odradit. Next of Kin je totiž trochu ztraceným klenotem, jenž dokáže diváka odměnit intenzivním prožitkem děsu. (20.06.2011)

No tak já jdu proti vlně, protože tohle mě neuvěřitelně nudilo. Má to sice parádní atmosféru ale to je všechno co mi tohle nabídlo, fakt nechápu to okolní nadšení. Film je zbytečně roztahaný, nudný a děsně divně natočený. Celkově si z filmu moc nepamatuju a viděl jsem ho asi na po třetí, protože jsem u něj usínal. Jediné hvězdy dávám za povedený herce, za sem tam roztomilou podivnost a atmosféru. Ale jinak zklamání. (28.12.2013)

Jelikož jsem hodinu trpěl šnečí nudu s kuním xichtem Jacki Kerin, které jsem po celou dobu přál minimálně rozjebanou prdel, přičmež při scéně v lese už jsem skoro plesal štěstím, že se tak opravdu stane, vydrajvovanej konec už toho moc zachránit nedokázal. 70% je úlet a omyl, před kterým důrazně varuju, ale zase být extra kritickej potřebu nemám. 40% (03.03.2015)

Kvalitní horror ze "staré školy", který viniká především nádhernou atmosférou. Tu skládají rovným dílem prakticky všechny složky filmu, i když nejzásadnější je asi nádherná kamera. Oscilace mezi realitou a možným nadpřirozenem pak nechává diváka v příjemném napětí, které s přehledem vydrží až do skvělého finále. (15.03.2008)

Pomalé, ovšem působivé vykročení mezi slasher a gotický horor, jehož převážná část se odehrává v zlověstné budově sanatoria, kde vyplouvá na povrch staré rodinné tajemství. Námětem to samozřejmě není nic převratného, ale silnou stránkou tohoto ozploitation je zejména režijní uchopení Tonyho Williamse, jehož smysl pro budování atmosféry a vizuální vychytávky (pamětihodné zpomalené záběry a snové sekvence) ve spojení s kamerovým uměním Garyho Hansena a ráznou hudbou Klause Schulze zkrátka dokáže silně zapůsobit. Překvapil mě i herecký výkon hlavní hrdinky (Jacki Kerin), jíž jsem ke konci to běsnění a bezradnost naprosto věřil a dlouho jsem neviděl takhle autentickou hysterii (vzpomněl jsem si na klasický útěk Marilyn Burns v Texaském masakru motorovou pilou). Kvalitní zapadlý horor, který mohu doporučit. (06.01.2019)