Mladý Toscanini

"Hudba je dar a ten jste dostal od pána Boha, který stvořením světa změnil ten velký chaos v harmonii a soulad."  Životopisný filmy z hudební sféry mám obecně rád a to už jen proto, že v ní většinou hraje prim krásná hudba. Tak tomu je i v tomto filmu, kde zejména posledních 20 minut je plný překrásné hudby Verdiho Aidy. Ale to paralelní téma filmu, které představuje italského dirigenta Artura Toscaniniho jako jakéhosi "politického agitátora" (viz zejména rozhovor s brazilským císařem), mi moc nesedlo. A trošku nepravděpodobná mi přišla i ona změna v (politickém) smyšlení sopranistky Nadiny v průběhu představení. Svou výpravností a jakousi poetickou barevností v sobě ale tento film nezapře typický rukopis Zeffirelliho (jak ho znám z filmového či divadelního zpracování některých oper). Za mě tak velmi silné čtyři hvězdičky. (13.02.2023)

Já tyhle životopisný filmy z hudební sféry nijak zvlášť nemiluju. Je to většinou nuda. Toscaniniho si nejvíc užijí milovníci opery, v závěru filmu je z partitury představen slušný kousek. Věrohodnost příběhu mladého umělce, jenž svou zarputilostí starou bručící divu na správnou věc obrátil, je křehká. Sophie Ward tady moc pěkná kočička, chtělo to trochu v tom teple "od odít". Hodně podobně zamotaný film byl i z novější doby Schůzka s Venuší. (28.01.2018)

Toscanini ještě zdaleka není legendárním dirigentem. Jako mladý violoncellista se uchází o místo v orchestru "svatyně "- v milánské La Scale. Členové komise klábosí, pijou kafíčko a nevěnují mladému nadšenci a jeho hře velkou pozornost. Jak víme Toscanini byl vznětlivý - takže i ve své mladistvé verzi sebere svých pět švestek, řekne svému "obecenstu", co si o nich myslí a rázuje si to pryč od svého snu. Vše s pobavením sleduje Claudio Rossi (John Rhys-Davies), který neváhá a jako impresário operní společnosti, která se vydává na turné do Jižní Ameriky mu okamžitě nabídne místo. Vše se rozehrává už na palubě zaoceánského parníku (nádherná bouřlivá plavba - scéna kdy Toscanini diriguje bouři, hraje Rossiniho na cello při pohřbu do moře - nádhera), kde Arturo potkává klíčové postavy příběhu. Poslední zásadní figuru potkává až na místě - zašlou operní divu (Elizabeth Taylor), která tvoří protipól nadšenému mladíčkovi. Právě tuhle zhýčkanou, náladovou, nezvládnutelnou ex-hvězdu má Arturo na starosti a má ji donutit zkoušet. Parádní příběh o hudbě a poslání. (21.08.2006)

Na můj vkus moc rozevláté a poetické. Zejména vzhledem k tomu, že film chce ukázat boj proti otroctví v Brazílii. Osvobozeneckým snahám – prý, dle tohohle příběhu – vydatně pomohla opera a mladý, později světoznámý, dirigent. V tomto pojetí jde zejména o hezké obrázky, leč obsah mi připadal chudý, až prázdný. SHRNUTÍ: Když umění uchopí dirigentskou taktovku jako zbraň. A jen mírně se nechá rozptýlit svěžími vnadami cudné plavovlásky a zralými vnadami vampovské brunety. (07.09.2022)

Zeffirelli celý film koncipuje jako jedno velké operní představení. Je plný hudby a krásné secesní výpravy. Exotická lokalita přesně zapadá do režisérova pojetí a skutečné bezpráví brazilských otroků se prolíná s dějem Aidy.  Naivita se střídá s vášní a vše je pečlivě naaranžované. Do skutečného života to má hodně daleko, ale moc hezky se na to dívá. (27.02.2024)