Karel a já

V těžké době, kdy českému obyvatelstvu Protektorátu opravdu nebylo do smíchu, vznikla tato veselohra. Jindřich Plachta jako nositel chorobného optimismu ani tentokrát nezklamal a se svým koněm Karlem vypráví nám příběh o tom, jak synáček továrníčkův k rozumu přišel, a naučil se pracovat. Tyhle příběhy o polepšení hříšníka, příběhy pro lid, kdy bohatý pochopí chudé a najde vztah k ostatním i sobě samému, takové příběhy vždycky táhly. A ve dvaačtyřicátém roce takovéhle šťastné konce lidi potřebovali vidět o to víc, alespoň v kině. Zasmát se, zapomenout...a funguje to skvěle i dnes a to je velká paráda. Lehká úsměvná veselohra s výborným obsazením, která člověku zvedne náladu na maximum a odchází od filmu s pocitem, že všechno v pohodě zvládne ....90% (29.05.2011)

Film o dojímajícím (v tom nejlepším smyslu slova) přátelství drožkáře Šourka a jeho koně Karla a o napravení příslušníka zlaté mládeže. Všimněte si, že drtivá většina protektorátních filmů obsahuje fabuli napravení a zmoudření (Kristian, Těžký život dobrodruha, Tetička, Roztomilý člověk atd.) Opravdu úsměvný film s nepomíjející atmosférou, danou především nakažlivým člověčenstvím Jindřicha Plachty. Jana Dítětová jako debutantka podává velmi přesvědčivý a sympatický výkon (v 16 letech!!!), což bohužel trochu sráží obsazení podstatně staršího ansámblu mladých - Peška, Vítové a Dohnala. Ačkoli u posledně jmenovaného je to jedna z mála koukatelných rolí. Potěšitelná je figurka Jaroslava Marvana. Po nekončící sérii úředníků, ředitelů a policistů vytvořil lidovou figurku a nastoupil tak přípravu na poválečnou kariéru. Osobně mě cihlář Tonda bere víc než třeba "železný dědek", Anděl, Šebesta & spol. Film je míněn jako oslavná pajáda na mládí, ale má v sobě hodnoty, ke kterým neškodí se občas vrátit, a to i v době, kdy jsou svým nositelům trochu na obtíž. Aspoň při podzimních podvečerech u televizní obrazovky. (19.10.2003)

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)

Pohádka o tom, kterak zhýralý mladík byl napraven. Je ale pravdou, že nejvíce selhal jeho otec, který situaci řešil až když bylo skoro pozdě. Herecké bsazení je více než uspokojivé, především díky upovídanému Plachtovi, bodrému Marvanovi, ale také roztomilým dámám. Na dobu vzniku obdivuhodně humorné. (28.10.2020)

„Říkám ti, nezlob mě! Di si za Vaškem. Je to hodný hoch a ty seš taky trdlo, tak se k sobě báječně hodíte.“ Zpočátku mě mírně zarazilo, když jsem si uvědomil, že Jindřich Plachta zdaleka nemá/nebude mít tolik prostoru. Což je ve výsledku trochu škoda. Oba páry Dítětová-Pešek, Dohnal-Vítová (ehm, nebo spíš Marvan?) jsou sice také vcelku zábavní, ale přece jen vtipnosti výše zmíněného matadora (navíc podpořeného skvělým parťákem Karlem, ačkoliv drobet nemluvným….) a jeho neustálých průpovídek („Ó jak je měnivééé, to srdce ženinééé!“) nedosahují. Tak či onak jde o příjemnou záležitost (i přes tu naivitu a poněkud otravný důraz na manuální práci) a pro mě osobně zároveň pobídku, abych se podíval i na další filmy pana režiséra, tenhle si vysloužil slušné 4*. „Pane Šourku, ale vy jste zapomněl na jednu důležitou okolnost.“ - „To je možné. Já teď k stáru ztrácím paměť.“ - „Myslím na ženskou hrdost!“ - „Na tu byste zapomněla taky, kdybyste teď pana Oldřicha viděla. Je o hlavu vyšší, opálenej…zkrátka už skoro člověk.“ (14.04.2018)