Sedmokrásky

Nejvýmluvnější na tom stejně byla ta anekdota, kdy 17. 5. 1967 vystoupil ve vládě soudruh poslanec Prušinec s interpelací a památnou větou: "My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho ještě všem poctivě pracujícím budou otravovat život, jak dlouho ještě budou šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků, a vůbec, jakou demokracii zavádíte?!" Patrně nechtěl plavat s novou vlnou. (03.02.2009)

Úlet. Teď to nemyslím špatně, ale něco takového vážně mohlo vzniknout maximálně za permanentního používání narkotik celého štábu. Asi nejšílenější film, jaký jsem kdy viděl, který se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděl. Občas jsem ani nevěděl, nakolik "dobře" jsem si podobenství a metafory ve filmu vyložil, ale obě Marie mě bavily a i pokud po poselství filmu nepátráte příliš do hlouby, je to zábava jak humorem obou postav, tak originální kamerou či použitím filtrů atd. Velmi příjemné překvapení, nenapadlo mě, že by se mi to líbilo. (24.01.2016)

"Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem". Tento dovětek na konci filmu je jasnou definicí stylizované tvorby Věry Chytilové, kterou dala ihned soudruhům najevo, že to s ní rozhodně nebudou mít v budoucnosti lehké. Sedmikrásky jsou druhým celovečerákem Chytilové a zároveň její nejvíce experimentální záležitostí. Osobnost Věry Chytilové je originální a další snímky byly jejím naturelem a sžíravou kritikou socialistické společnosti a morálky pochopitelně nasáklé, což soudruhům v době temna dělalo obrovské problémy a její filmy jí zakazovali. To by ale nebyla Chytilka Chytilkou, aby se o svoje výtvory pořádně neporvala. A tak po celou dobu od svých filmových začátků do roku 1989 se se soudruhy hádala, málem kolikrát i rvala a svou výřečností a křikem je kolikrát udolala, že jí radši filmy nakonec do distribuce pustili. Díky Sedmikráskám si tato vyjímečná režisérka získala velký respekt po celém světě a svými filmy nasbírala mnoho fanoušků, mezi něž patřím i já. Nelze ještě nezmínit výtvarnou spolupráci Ester Krumbachové a obrazové barevné kompozice kameramana Jaroslava Kučery, který v té době byl manželem Věry Chytilové. "Všechno je zkažené, tak budeme zkažené i my!" (15.02.2019)

No...Věra jednoduše strčila do kapsy všechny své spolužáky z FAMU. Jediným konkurentem, na poli originálního absurdna, pro mě zůstává Evald Schorm, se svou povídkou Dům radosti. Chytilová vidí (nejen) novou vlnu po svém. Přidala do toho barvu (občas), halucinogenní výjevy (jízda vlaku) a dvě naprosto nádherné a osobité bytosti, žijící zdánlivě v jiné realitě. Ztělesňují veškerou lidskou rozmařilost, sobeckost a podobné nádherné vlastnosti, které vidí kolem sebe. Když oni, tak proč ne my?? Povrchní nádhera přinášející zkázu všude tam, kde se objeví. I krásná sedmikráska může ničit. Kdo se pohoršuje nad rozšlapaným jídlem více než nad vybombardovaným městem...ale ona Vám to paní režisérka řekne sama. Tohle je filmový underground se vším všudy, dokonce i s civilizační myšlenkou!"My se, prosím, topíme...!" Volá dříve rozmazlené a zhýčkané, nyní zoufalé lidstvo...! (12.05.2012)

Na tomhle filmu je nejlepší odvaha s jakou do toho Věra Chytilová šla a kontext v jakém film vznikal. Vizuální stránka je zajímává a film je rozhodně "jiný" než zbytek české filmové tvorby 60. let. Objektivně ale nemůžu dát víc než 3*. Většinu času jsem se nudil a čekal až přijde něco nad čím bych se mohl zamyslet (když už nepřichází děj). Dočkal jsem se až v druhé polovině a to ještě bohužel v malé míře. (31.01.2009)