Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (142)
Pět povídek Bohumila Hrabala zpracovalo pět mladých režisérů nové vlny a každý pojal svůj úkol z jiného úhlu. Hrabalovo dílo není čistě dějové, je postaveno na poetice okamžiku. A je umění, zachytit jeho podstatu na film tak, aby příběh neutrpěl. Asi nejvíc mě okouzlil Menzel a první povídka, mám stejné procítění Hrabala jako on. ()
Bože můj, kam se z českého filmu vytratilo to hledačství, poezie bez alibistického křenění, snaha (a schopnost) vyjádřit nehmatatelné? — Menzel na úvod po svém způsobu vymaluje autentickou atmosféru motocyklových závodů, ještě trochu neobratně, zato bez rutiny; Němec, i když jeho povídka z celé pětice nejvíc evokuje školní cvičení, skromnými prostředky mrazivě připomene pomíjivost člověčího života a pointu podá s příjemnou lehkostí. Od Schorma dál už je to čirá radost a úžas (on a paradoxně taky rebelka Chytilová podle mě postihli skutečného hrabalovského ducha nejvěrněji, Jireš si sice jede hodně po svém, ale u něj zas člověk výská nadšením nad lehkostí vyprávění, jakoby šmrncnutou Francií, v dokonalém souladu s polodětskou hravostí minipříběhu, ve kterém se cikánský a gádžovský svět potkávají bez umělých předsudků a fóbií). — Všech pět spolužáků pracuje s předlohami jako s živým materiálem, každý se jinak vyrovnává s jejich přerývaností a vrstevnatostí. Výsledky jsou pro mě mnohem zajímavější než cokoli, co se kolem Hrabala událo později, kdy pole ovládl Menzel se svým divácky vstřícným narovnáváním, uhlazováním, zjednodušováním. Abychom si rozuměli – některé pozdější kousky Menzelovi vyšly skvěle; Perličky na dně ovšem ukazují, co všechno se z původních próz dalo dostat, když se vzaly do ruky jinak. A myslím, že je v nich zatraceně dobře znát, že v té době český film začínal skutečně komunikovat se světovým a měl mu co říct, se samozřejmou hrdostí, bez mindráků. ()
Zfilmované povídky Bohumila Hrabala mají jedinečnou atmosféru, každý tehdy začínající režisér zfilmoval svoji povídku podle svého a zanechal v ní svůj rukopis. Tohle byla elita režisérů tehdejší Nové vlny. A zejména povídka Věry Chytilové Automat svět má vyloženě raritní zásek, hraje v ní sám geniální výtvarník Vladimír Boudník, který bohužel po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém spáchal sebevraždu a naše země přišla o svérázného a originálního umělce. U povídky Evalda Schorma Dům radosti, která je jediná barevná zase krásně vyznívá varhanní hudba Jana Klusáka. Celkově jsou Perličky na dně vyváženým koncepčním dílem tvorby Bohumila Hrabala, který se v maličkých roličkách objevuje v každé povídce. ()
Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. ()
Menzel - zklamání, 2/5; Němec - zajímavá pointa a reflexe stáří, 3/5; Schorm - perfektní prokreslení specifických charakterů i atmosféry, 4/5; Chytilová + Jireš - obojí s výrazným pojetím ženských postav a sexuálním podtextem, šedesátá léta a přesto je koketování s divákem dovedeno k dokonalosti, 5/5. ()
Galéria (23)
Fotka © MALAVIDA
Zaujímavosti (14)
- Děj povídky "Dům radosti" se odehrává v malé osadě "Amerika" asi kilometr od Unhoště a také se tam natáčel. Originální malby podivína Václava Žáka na jeho domku zmizely teprve asi před 5 lety (2003) pod novou fasádou. Křižovatka, kde se stala hromadná nehoda, je pak asi kilometr za obcí Nouzov. (CaptainNor)
- Jiří Menzel obdržel díky úspěchu snímku nabídku režírovat film Ostře sledované vlaky (1966). (mchnk)
- Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" vzpomínal, jak si spolutvůrci rozdělovali jednotlivé povídky: "V suterénu hotelu Palace nás kolem pana Hrabala sedělo pět. Jaromil, Honza, Ivan, Evald a moje maličkost. Věra Chytilová se té schůzky z nějakého důvodu nemohla zúčastnit a požádala mne, abych jednal za ni. Došlo k rozporu. Věra si vybrala stejnou povídku, jako Ivan Passer - 'Automat Svět'. Musel jsem před Ivanem obhájit, proč by ji měla točit Věra, a nahonem jsem improvizoval důvody. Vykládal jsem o tom, že Věra má k povídce intimní vztah, protože její otec byl restauratérem, a plácal podobné hlouposti. Ivan se té povídky nakonec ve prospěch Věry džentlmensky vzdal. Později se rozhodl pro 'Fádní odpoledne', povídku, která podle mého soudu dopadla ze všech našich zfilmovaných povídek nejlíp. (...) Potom, co jsem vymyšlenými důvody hájil Věřiny zájmy, byl jsem zvědav na to, proč si Věra doopravdy vybrala z Hrabalových povídek zrovna 'Automat svět', a zeptal se jí na to. Její odpověď mi vzala dech. Podívala se na mne klidně a svou typickou zpěvavou dikcí zaráčkovala: 'Nóóó, prrrotože jsem od něj nic jinýho nečetla!' Měl jsem v tu chvíli chuť ji praštit. Pro mne, který od Hrabala tenkrát hltal každé písmenko, to bylo hrozné kacířství. Chtěl jsem Hrabalovi filmem sloužit. Věra naopak Hrabalův text použila, aby tlumočila samu sebe. Myslím, že tady je klíč k tomu, proč, ač jsme si s Věrou během studií tak dobře rozuměli, jsou naše filmy diametrálně odlišné." (NIRO)
Reklama