Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (143)
Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! ()
Těžce rozporuplné. *Smrt pana Baltazara (Menzel) - Menzelův styl mi prostě vadí. ***Podvodníci (Němec), *****Dům radosti (Schorm) - Takový vesnický šíblý surrealistický malíř je konfrontován s odporným(i) pojišťováky. Velmi nadčasové. ****Automat svět (Chytilová) - jako obdivovatel Boudníka nemůžu jinak. ***Romance (Jireš) - Úžasný konec, malé cikáně chčije na masu jdoucí z práce, se slovy vypravěče: kdoví, třeba je tohle budoucí prezident.... ()
Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ ()
Inu, Hrabal je z jednotlivých povídek cítit na sto honů, ta syrová poetičnost je v českém prostředí pro něj opravdu typická a v 60. letech si mladí filmaři nové vlny dělali čest a povinnost zfilmovat aspoň kousek z jeho díla. Na povídkovém filmu je taky silně znát ovlivnění tehdejšími filmařskými postupy nové vlny, tzn. použití naturščiků, minimum zasahování do jejich dialogů a snaha o maximální autenticitu prostředí. Bohužel můj výsledný dojem sráží použití nekvalitního filmového materiálu, na kterém se podepsal zub času, v některých případech jsem nehercům vyloženě nerozuměl jejich repliky a počínání Menzela nebo Chytilové mi přišlo místy jako filmařská manýra. Nicméně bez diskuze řadu silných hluboce lidských momentů film má a taková závěrečná romance mezi romskou holkou a učedníkem z fabriky je komická a sentimentální zároveň. Celkový dojem: 55%. Na jednotlivých povídkách je zřetelně znát jednak to, že se pozdější slavní filmaři teprve učili za pochodu, a také to, že byli zahledění do sebe sama a divák jako konzument jejich díla je až tak dalece nezajímal... Problematické je využití hudebních motivů, některé jsem považoval za skutečně disharmonické útoky na moje ušní bubínky a s ohledem na sousedy jsem neustále musel korigovat hlasitost. Buď jsem neslyšel dialogy, nebo mě omračovaly varhanní či jiné vstupy. ()
Manifest československé vlny v podobě pěti povídek od Bohumila Hrabala na mě nijak výrazně nezapůsobil. Možná je to kvůli samotné předloze, nebo možná kvůli různým režisérským pojetím, ale v hlavě mi utkvěl nejvíce Dům radosti Evalda Schorma a poté Romance Jaromila Jireše. Zbylé tři povídky mě svým příběhem a zpracováním nijak nezaujaly. Dům radosti má nejvýraznější hudební složku a jeho postavičky jsou nejbizarnější v porovnání s ostatními a Romance mi přišla nejvíce atraktivní svým příběhem. Zkrátka film, který mě z velké části minul svým účinkem. ()
Galéria (23)
Fotka © MALAVIDA
Zaujímavosti (24)
- Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" vzpomínal, jak si spolutvůrci rozdělovali jednotlivé povídky: "V suterénu hotelu Palace nás kolem pana Hrabala sedělo pět. Jaromil, Honza, Ivan, Evald a moje maličkost. Věra Chytilová se té schůzky z nějakého důvodu nemohla zúčastnit a požádala mne, abych jednal za ni. Došlo k rozporu. Věra si vybrala stejnou povídku, jako Ivan Passer - 'Automat Svět'. Musel jsem před Ivanem obhájit, proč by ji měla točit Věra, a nahonem jsem improvizoval důvody. Vykládal jsem o tom, že Věra má k povídce intimní vztah, protože její otec byl restauratérem, a plácal podobné hlouposti. Ivan se té povídky nakonec ve prospěch Věry džentlmensky vzdal. Později se rozhodl pro 'Fádní odpoledne', povídku, která podle mého soudu dopadla ze všech našich zfilmovaných povídek nejlíp. (...) Potom, co jsem vymyšlenými důvody hájil Věřiny zájmy, byl jsem zvědav na to, proč si Věra doopravdy vybrala z Hrabalových povídek zrovna 'Automat svět', a zeptal se jí na to. Její odpověď mi vzala dech. Podívala se na mne klidně a svou typickou zpěvavou dikcí zaráčkovala: 'Nóóó, prrrotože jsem od něj nic jinýho nečetla!' Měl jsem v tu chvíli chuť ji praštit. Pro mne, který od Hrabala tenkrát hltal každé písmenko, to bylo hrozné kacířství. Chtěl jsem Hrabalovi filmem sloužit. Věra naopak Hrabalův text použila, aby tlumočila samu sebe. Myslím, že tady je klíč k tomu, proč, ač jsme si s Věrou během studií tak dobře rozuměli, jsou naše filmy diametrálně odlišné." (NIRO)
- V povídce „Romance“ lze spatřit, že v kině Dukla v Libni právě promítají film Fanfán Tulipán (1952). (sator)
- Jiří Menzel vzpomínal, že "už na začátku jsme se všichni domluvili, že v každé povídce se objeví pan Hrabal a bude tak procházet celým filmem jako náhodný přihlížející, který se u všeho nějak ocitne. V mé povídce byl jako jeden z diváků na závodech, v Evaldově povídce jen tak prošel kolem a u Věry Chytilové hrál zevlouna, který se kouká do výkladní skříně automatu Svět. Říkal mi potom: 'Tak já si napíšu, že prší, a pak na mě po tři noci stříkají hasiči.' Už nikdy nechtěl hrát ve filmu, až ve Slavnostech sněženek se nechal uprosit a objevil se asi ve třech záběrech." (NIRO)
Reklama