Mí Pražané mi rozumějí

První polistopadový film Věry Chytilové mě nezaujal. Myslím, že její nejlepší kousky mám dávno za sebou (jedu popořadě od počátku) a nic moc skvělého mě už nečeká. Je utrpení, v kontextu toho, že vím, jaké dobré filmy natočila, koukat na takový film jako Mí Pražané mi rozumějí. Jak všude vidím nějakou závažnou myšlenku, tady ji postrádám. Je to celé takové šáhlé, nepřesvědčivé, nedotažené. Tohle se opravdu nepovedlo, nudila jsem se. Ještě že stopáž je docela přívětivá. (03.04.2012)

podruhé do stejné řeky nevstoupíš, jak pravil kdysi Herakleitos (to jsem náhodou nedávno hledal, jinak to nevím :-)). Takže spolupráce se Sklepem, která nám dala Kopytem sem, vynikající film, tentokrát nevyplodila nic. Prostě slabota. Už si na sebe možná zvykli a nejiskří to mezi nimi, ale spíše bych řekl, že to byl nějaký momentální nápad na hromadou peněz. Nikdo nemyslel a všichni se na to vrhli a velice si užívali natáčení, bavili se a mysleli, že všichni lidi jedou na jejich vlně a že nadšeně uvítají každou pitomost. No nestalo se. . Ten bod dávám za pana Brabce a jeho kameru, jinak je to odpad. (24.08.2022)

Copak tím paní režisérka Chytilová chtěla říci? Je to přece jenom o Mozartovi, kterému Pražené rozumějí, ale paní režisérce asi Pražané nerozumějí a přesto se na film dívají a zkoušejí pochopit tuto parodii na všechno mozartovské a právě proto pražské snažení. Musím říct, že se mi pohled Věry Chytilové líbí a jako vhled do života Mozarta mi to naprosto stačí... Víc jsem ani po filmu nechtěl. (11.08.2013)

Mí Pražané mi rozumějí, to je sklepácká skopičina pod dirigentskou taktovkou Chytilové. Mozartovy pobyty v Praze jako výchozí bod sklepácké ztřeštěnosti, s níž vzdávají vlastní, osobitě odlehčenější poctu jednak Mozartově hudbě, jednak Praze i s jejími neřestmi. Chytilová rozverně pojaté prožitky Mozarta vkládá bez zábran do živoucího ruchu kamenných pražských ulic (byť ani tam nejsou nijak ušetřeni stylizování), čímž veškeré to rejdování splňuje performativní ráz sklepácké estetiky umění. Ostatně, tento styl humoru byl pro danou dobu příznačný a poměrně příhodně charakterizuje také náladu devadesátých let. Hlavním objektem zájmu je Wolfgang Amadeus Mozart (Milan Šteindler v dobré formě), jako životem bavící se a po krásách života lačný floutek, skládající jen mimochodem rovněž skvostnou hudbu. Z dalších rolí zaujmou sice již zestárlý, avšak stále charismatický svůdce Giacomo Casanova (Miloš Kopecký), na zdárnou a ničím nerušenou korunovaci dohlížející šlechtic (Tomáš Hanák), z Mozartova přístupu nervní ředitel divadla Guardassoni (Bronislav Poloczek), múza a hostitelka Mozarta Josefina Dušková (Lenka Loubalová), její klidný manžel (Miloslav Mejzlík), spíše s mužem nespokojená Constance (Chytilové dcerka Tereza Kučerová), nebo pěvci v Don Giovannim (Ladislav Mlejnek a Eduard Klezla). Mí Pražané mi rozumějí je film k pobavení ve stylu a ve stylizaci dobové zábavy sklepáckých rejdů. Svěží dílko. (04.02.2024)

Jsem z Prahy, ale tomuhle filmu vůbec nerozumím, resp. nerozumím tomu, proč vůbec vznikl a proč ho Chytilová natočila. Možná to celé byla nějaká šílená oslava sametové revoluce, jinak fakt nevím. Každopádně jsem to chtěl vidět jenom kvůli tomu, že to z obsahu vypadalo jako nějaký šílenost ve stylu V žáru královské lásky. A ono fakt jo. Je to hovadina, kdy nejvtipnější momenty jsou ty, ve kterých vidíte, že je to celé točené v současnosti a lidi na ulici to nevěřícně sledují. Takových scén je tam ale bohužel málo, jinak to moc zábavné není. Co se nějakého celkového hodnocení týče, neodpustím si jednu větu: Kdyby Mozarta hrál Čok, dal bych hvězdičku navíc. On teda Šteindler k zahození nebyl, ale přece jenom... 2* (14.09.2019)