Pohŕdanie

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)

----- "Odysseus možná jen utíkal před Pénelopou." ----- Zajímavá myšlenka - leč netvoří hlavní (ani vedlejší) dějovou linii. Neboť v reálu je to právě Pénelopé, kdo je těžce zklamaný svým protějškem. Důvody její vzrůstající nespokojenosti lze poměrně lehce vystopovat, ale přihlížet okolnostem natáčení filmu podle Homérovy Odyssey na pozadí rozpadajícího se vztahu ústřední dvojice pro mě bylo nadmíru únavné. Drobné, leč nedostatečné osvěžení představovala snad jen hra se slovíčky během tlumočení. Uznávám umělecké kvality díla i adekvátního hudebního doprovodu, který dokonale vystihuje zjitřenou ženskou duši - ale k čemu to celé je, když snímek není schopný zaujmout. Abych dokázala udržet pozornost, pozřela jsem při jeho sledování daleko větší množství potravin (navíc poměrně nesourodých), nežli jsem měla v úmyslu - a tak jsem se úspěšně projedla nevýslovnou nudou až k VELICE definitivnímu finále ... ale pokud je smyslem filmové tvorby vyvolat v divákovi záchvat obžerství, pak by se mělo jednat výhradně o potravu duševní. Uděluju 1* za ladné křivky a herecké umění Brigitte Bardot a 1* za jedinečnou příležitost potkat slavného německého režiséra Fritze Langa. (24.01.2012)

Myslím, že to najlepšie na tomto filme je perfektná spolupráca zvuku a obrazu. A tá hudba bola geniálna. Obraz bol zase taký zaujímavo farebný, no v kontexte pointy snímku to malo svoj význam. Myšlienka a pointa filmu mi síce prišli také banálnejšie - klasický trojuholník, no páčili sa mi dialógy a to, ako tu režisér postupne všetko pred divákom odkrýval. Miestami som mal v tomto význame pocit, akoby si hlavná postava (Piccoli) písala sama pre seba film, ktorý sa zároveň aj zhmotňoval v realite. Nadpriemer. 75/100 (29.01.2020)

Dobrý den, pane Godard. Jean Luc Godard mi při prvním setkání předvedl, co všechno dovede, a věru toho nebylo málo. Od posledního záběru až po ten poslední neskonale dobře promyšlené a já si jenom lahodil v síti Godardova talentu. Mistr dobře věděl, že nejlépe se kritizuje z pozic, které jsou dalekosáhle vzdálené od nepřítele. Tohoto nepřítele si vyhlédl v hollywoodském systému, ale kdyby jenom po příběhové a obsahové stránce, on se od něj distancoval i filmařským stylem (např. všimli jste si někde "výstřelu/protivýstřelu" typického pro hollywoodskou konvenci?). Za naprosto dokonalé taktéž považuji i neexistující začáteční titulky a taktéž demaskování podstaty samotného filmu (Pohrdání se ani nesnaží vytvářet nějakou iluzi reailty, svévolně a osobitě přiznává svou filmovou umělost). V těchto ohledech jsem se nabažil víc než dost, ale pak je tu druhý úhel pohledu. Francouzský maestro se totiž až příliš zakoukal do svého hlavního hrdiny a na pochopení jeho pohrdající partnerky již nezbyl čas ani místo. Kdyby tam byla aspoň nějaká snaha. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že krásné Camille se dostalo od režiséra stejného pohrdání, jaké cítila ke svému partnerovi. Ostatně osud samotných postav mluví za vše. Příště více toho pochopení, mistře, aspoň takového jakého se od vás dostalo ústřední dvojici ve filmu U konce se dechem. (18.01.2008)

Kríza vzťahu a bytia na pozadí filmovej produkcie. Jack Palance ako arogantný americký producent, Michel Piccoli ako ambiciózny divadelný scenárista, Brigitte Bardot ako jeho neukotvená, rozmarná manželka a malá rolička (pre môjho obľúbeného kráľa filmu noir) Fritza Langa, ktorý tu hrá sám seba. Jediný hudobný motív a dialógy "z odnikadiaľ nikam" boli pohladením mojej duše. Kamerovo a strihovo tiež parádne. S veľkou filmárskou ľahkosťou urobený film. (20.01.2021)