Pohŕdanie

Kvalitní partnerské drama při filmařské práci. Citové vychladnutí, kdy se láska ženy k muži, jako mávnutím proutkem, mění v pohrdání. Vysokou kvalitu mají filmové obrazy a záběry. Spisovatel Paul Javal (skvělý Michel Piccoli) dostává finančně zajímavou nabídku za napsání filmového scénáře. Jeho touha po finančním urovnání svých závazků a určitého zabezpečení, ho přivádí k chybnému rozhodnutí, které je na první pohled tak nedůležité. Jeho zásady se změlňují v podřízenou pokoru a neochotu jít do přímého střetu, k čemuž ani nevidí žádný důvod. Svůj omyl rozpoznává až příliš pozdě a přichází o svojí krásnou ženu Camille (půvabná Brigitte Bardot). Ta manželovo pokorné gesto pochopí jako urážku své osoby a jejich stavu manželství. V jejích očích je dávána na prodej, což u ní proměňuje lásku v pohrdání. Její koketnost je v ostrém kontrastu se zoufalým voláním po ochraně manželem, které není vyslyšeno. Ta pak mění manželovu náruč za náruč hollywoodského filmového producenta. Jeremy Prokosch (dobrý Jack Palance) je despotický vládce ve svém království. Povýšeností dává najevo svoji moc, kterou považuje za samozřejmou a přirozenou. Jeho chování nebere ohledy na nikoho a snaží se dostat vše, aby ukojil svůj pokleslý vkus i morálku. Svou nespokojenost dává najevo s násilnickým sklonem dramatičnosti, ve kterém uspokojuje své domýšlivé ego. Z dalších rolí: Prokoschova překladatelka Francesca Vanini (půvabná Giorgia Moll), velmi schopná dívka snášející hrubiánství svého chlebodárce, režisér natáčené Odyssey Fritz Lang (sám velký Fritz Lang), který pronáší nejednu filmovou, či životní moudrost, a Langův asistent režie (režisér filmu Jean-Luc Godard). Poutavé ve svém vyprávění, rozkošné ve svém zobrazování, poťouchlé ve svém rýpnutí do producentů a Hollywoodu, strhující ve své rozkladnosti vztahu, smutné ve svém partnerském nedorozumění, realistické ve svém podání, ironické ve svých promluvách. A tak ženy budou i nadále ukazovat svoji zadnici, když uvidí kameru. (27.06.2012)

Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje. (22.04.2018)

Hudba krásná, kamera krásná, Brigitte krásná, ale... Proč se tak často termín ,,umělecký film" rovná termínu ,,nuda"? Lidi jako např. Lynch, Allen, Kubrick, Aronofsky, Bergman nebo Wenders dokázali, že umělecké filmy se dají točit i tak, aby byl člověk napjatý, zvědavý, co se stane dál, aby byl divák stoprocentně konsternován a zaujat děním na plátně. A vedle toho je tu Godard (a taky Rossellini, Antonioni, Visconti...), jehož filmy mají něco do sebe, ale mají zároveň jednu podstatnou vadu - nebaví. Převážnou dobu Pohrdání sledujeme BB s Piccolim, jak se baví o tom, proč se milovali a proč se teď nemilují a proč ona jím pohrdá a proč on nechce, aby ona jím pohrdala a proč ona si nedá říct a pohrdá jím pořád víc a tak dále. Neříkám, že v každém filmu musí být galony krve, spousty výbuchů a vražd, aby byl zajímavý... Ale na dvou lidech, co se hodinu a půl rozcházejí, není fakt zajímavého nic... (23.01.2010)

Dobrý den, pane Godard. Jean Luc Godard mi při prvním setkání předvedl, co všechno dovede, a věru toho nebylo málo. Od posledního záběru až po ten poslední neskonale dobře promyšlené a já si jenom lahodil v síti Godardova talentu. Mistr dobře věděl, že nejlépe se kritizuje z pozic, které jsou dalekosáhle vzdálené od nepřítele. Tohoto nepřítele si vyhlédl v hollywoodském systému, ale kdyby jenom po příběhové a obsahové stránce, on se od něj distancoval i filmařským stylem (např. všimli jste si někde "výstřelu/protivýstřelu" typického pro hollywoodskou konvenci?). Za naprosto dokonalé taktéž považuji i neexistující začáteční titulky a taktéž demaskování podstaty samotného filmu (Pohrdání se ani nesnaží vytvářet nějakou iluzi reailty, svévolně a osobitě přiznává svou filmovou umělost). V těchto ohledech jsem se nabažil víc než dost, ale pak je tu druhý úhel pohledu. Francouzský maestro se totiž až příliš zakoukal do svého hlavního hrdiny a na pochopení jeho pohrdající partnerky již nezbyl čas ani místo. Kdyby tam byla aspoň nějaká snaha. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že krásné Camille se dostalo od režiséra stejného pohrdání, jaké cítila ke svému partnerovi. Ostatně osud samotných postav mluví za vše. Příště více toho pochopení, mistře, aspoň takového jakého se od vás dostalo ústřední dvojici ve filmu U konce se dechem. (18.01.2008)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)