Pohŕdanie

V skratke k jednej ploche rozprávania: Kľúčom otvárajúcim dvere k mnohoznačnej podstate tohto Godardovho filmu (ktorý, ako je preňho i ďalších tvorcov nouvelle vague typické tematizuje samotný povrch a teda filmový jazyk - ono „ako“, ktoré je tu naďalej rozvíjané do vnútorného metafikčného rámca príbehu scenáristu) je, zdá sa, farba. Výrazná umelecká výtvarná stránka sa v každej scéne a sekvencii dočkáva jemných obmien v kontrastnej farebnosti prostredia a šiat, ktoré postavy nosia. Jednotlivé farby pritom zastávajú rolu nositeľov určitých významov a emócií, ktorá sa však neprestajne mení a vytvára tak dynamický systém, kde je potrebné variabilné detaily interpretovať na základe vyznenia, vzťahov a vnútorného napätia jednotlivých precízne aranžovaných momentiek zo života jedného partnerského vzťahu („posteľová“ scéna z úvodu, ktorú postupne napĺňa modrý, biely a červený filter býva vysvetľovaná ako francúzska trikolóra, iné výklady to zasa spochybňujú). Ona mnohoznačnosť v kontraste s jednoduchosťou prisudzovanou príbehu a predlohe, ktorú samotný Godard s úsmevom označil v podstate za lacný romantický brak, ale po predchádzajúcich finančných problémoch potreboval látku odobrenú štúdiom, tak vlastne odráža mnohorakosť a komplikovanosť skutočného života. A čo viac si od filmu ako umeleckého diela priať? 80%_____P.S.: Pôvodne som hodnotil slabšie vplyvom okolností, ktoré so samotnou snímkou nemajú nič spoločné, ale po zrelej úvahe ho mením na spravodlivejšiu známku. (18.05.2015)

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)

Tři a půl, film je velmi zajímavý a bolestný, zajímavě natočený (i když se jedná o dost netradičního Godarda, nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se rozhodl točit "žánrové filmy") i když předvídatelný a místy laciný až nudný(dlouhá scéna v bytě je zbytečně dlouhá a místy se jen plácá od ničeho nikam)... navíc mě strašně vadily ty záběry na zadek BB (ano, má ho hezký, ale celkově mi to do filmu prostě vůbec nesedělo a spíš vadilo), i když si Godard i z toho udělal v jedné scéně legraci (Lang: V normálním životě by se před vámi žádná žena nevslíkla, ale řekněte jí, že bude u filmu a hned vám ukáže zadek)... (19.04.2007)

Místo komentáře malá vzpomínka. Pohrdání jsem viděla za hluboké totality v klubovém kině. Ve filmu je scéna, kde Michel Piccoli vyčítá své ženě BB, že mluví sprostě, a argumentuje, že se to k ní nehodí. BB mu odporuje - proč by se to ke mně nehodilo, koukej, jak se to ke mně hodí - a spustí pomalu a důrazně jedno sprosté slovo za druhým. Komunistický cenzor měl velkou péči, aby neutrpěl náš jemnocit, a po celou dobu, kdy BB pronáší inkriminovaná slova, měly titulky pauzu. Protože moje francouzská slovní zásoba se v této oblasti omezuje na "merde" a "bordel", musela jsem si počkat až na vydání v Levných knihách. (03.11.2006)