Schmidtov príbeh

80% - Celovečerní famózní recitál Jacka Nicholsona… Tentokrát v roli složitější postavy, neboť film pojednává o mnoha věcech najednou, které se dají jednoslovně shrnout jako „vztahy“. Vztahy s okolím, i se sebou samým, se svým svědomím, se svou minulostí, přítomností, i se svými perspektivami. Začátek filmu je na velmi vysoké úrovni, a jeho tempo a styl vyprávění na mě udělaly velký dojem. Děj sice trochu ubere na zajímavosti po nostalgické road-movie sekci, ale když pak skrze dceřinu svatbu dospěje k návratu Schmidta domů, formuluje své poselství velmi pěkným otevřeným koncem. (14.11.2006)

Přesto, že jsem si od tohoto filmu nic moc neslibovala (už ten obal) a v půjčovně jsem po něm sáhla jen kvůli Nicholsonovi, mě velmi mile překvapil. Už jen vidět Jacka v roli proplešlého důchodce, který "když už to konečně měl, tak nevěděl, co s tím", je zážitek. A způsob, jak je jeho vyprávění vystavěno prostřednictvím dopisů adresovaných adoptovanému chlapci Ndugu, který je jen imaginárním terčem, do kterého Schmidt napřed strefuje vztek na všechno od práce až po manželčinu buzeraci, aby pak coby čerstvý vdovec a prohlédnuvší otec přešel v dopisech k laskavějšímu tónu, je více než dojemný. Scény, jako třeba ta s počuráváním prkénka na důkaz vzdoru, nebo ta s Kathy Bates, kdy Jack leží v posteli se zafixovaným krkem, ona ho krmí a přitom mu vypráví svoje sexuální dějiny a potřeby, nebo další, kdy si čte dopis z charitativní organizace, to jsou ukázky nejen Nicholsonova hereckého mistrovství. (04.11.2004)

Co si budem namlouvat, filmy vyhledáváme nejčastěji kvůli velké podívané a zábavě. Když Alexander Payne natočil svou Bokovku, byl to film o krizi středního věku a tedy průměrnému divákovi nepoměrně bližší než komorní drama o stáří, nemocech, umírání a samotě, byť odlehčené pečlivě dávkovaným jemným humorem. Tohle je prostě příliš nepříjemné téma, které chceme ze svého vědomí vytěsnit a ne si ho připomínat filmovým dramatem. O Schmidtovi je realistický snímek bez laciných efektů a šokujících zvratů, pomalé vyprávění založené na kvalitních dialozích a výborném hereckém projevu Jacka Nicholsona. Scénárista chytře zvolil komentář hlavního hrdiny ve formě dopisů adresovaných malému chlapci ve střední Africe, jehož je sponzorem. Tak, jak se odvíjí sled událostí po hrdinově odchodu do důchodu, to v reálném životě taky chodí. Je sice taky pravda, že tvůrci vybrali za svého hrdinu příslušníka dobře situované manažerské vrstvy ve významné pojišťovací firmě, tím pádem se slušným zajištěním na stáří, takže průměrný americký důchodce vypadá určitě jinak a řeší podstatně víc problémů. Jenže co naplat, to by se v americkém mainstreamovém studiovém filmu už natáčelo opravdu stěží, i tak mohl tento kousek vzniknout výhradně proto, že byla angažovaná taková hvězda, jako je Nicholson. Toho si filmoví fanoušci zapamatují určitě z řady výpravných filmů a nejrůznějších padouchů, kde vyniklo jeho expresivní herectví, ale právě ve Schmidtovi mohl rozehrát obrovskou škálu emocí a jeho herecká kreace mi přijde možná i nejlepší. Celkový dojem: 90 %. (20.01.2009)

Osud mívá poněkud zvrácený smysl pro humor. Neboť vám ve chvilkovém rozmaru bez nejmenších výčitek svědomí rozboří váš trochu fádní a neuspokojivě uspořádaný, ale pečlivě vystavěný domeček z karet - a to včetně jeho základů. Neboť osud žádné svědomí nemá. Zato když se do něčeho pustí, je převelice systematický - to se musí nechat. Neprovede demolici naráz - jedním čistým řezem ... kdepak ! Dá si s ní práci, pečlivě rozebírá vaši opečovávanou stavbičku na jednotlivé díly - pěkně pomalu, abyste si to spolu s ním náležitě užili. A když vás docela vykolejí, zašlape do prachu a dostatečně se vám vysměje, nechá vás být - abyste si poradili, jak umíte. Možná vás Warren Schmidt v exkluzivním podání Jacka Nicholsona dovede k trpkému, ale nanejvýš pravdivému poznání, že žijeme jen jednou. Žádný další pokus nám nikdo nenabídne - a čím dřív to pochopíme, tím líp pro nás. (25.04.2012)

Jack Nicholson předvádí výborný herecký výkon (o tym žádná ;o), ale něco tu nehraje. Příběh je příliš schématický, takřka literární, a přitom vlastně neumí pořádně sdělit pointu (alespoň mě - neameričanovi se to tak jeví). Jistě, že se mnohokrát pohybuje na hraně komiky, ale závěrečná návštěva v onom památníku asi nebyla míněna jako komická vsuvka, protože její vyznění je důležité pro pochopení filmu. (pokud jsem jej tedy správně pochopil) Přesto jsem se nad umělohmotnými koňmi, zoufale neumělými malbami a celou bizarní quasiheroickou architekturou té zvláštní stavby neubránil smíchu. K slzám nebo alespoň rozjímavému zastavení se mě film zkrátka nedohnal a to je zřejmě chyba, protože o to tuším šlo především... Jo, leccos vypoví o Americe a američanech, ale to asi pro změnu záměr nebyl a pokud ano, přidal bych hvězdičku navíc. Tak trefnou sebekritiku ale nepředpokládám, takže to bude spíše kouzlo nechtěného... (01.04.2008)