Obsahy(1)
První opera Bedřicha Smetany v inscenaci Národního divadla v Praze... První Smetanova opera, která jej utvrdila v úsilí vytvořit národní hudebně-dramatické dílo, uvozuje cyklus všech jeho oper, které uvádíme k letošnímu dvousetletému výročí skladatelova narození (2. 3. 1824)... Opera Braniboři v Čechách zvítězila v soutěži hraběte Harracha, ale pražští političtí staromilci se ji rozhodli uvést na scénu až po třech letech. Libretista Karel Sabina zasadil její děj do doby dospívání krále Václava II., kdy v zemích koruny české za něho v podstatě vládl braniborský markrabě Ota. V libretu zdůraznil Sabina revoluční myšlenky, zejména důrazný národní tón, odpor k násilí a znechucení nad padoušstvím odpadlíků. Smetana tyto ideje hudebně podtrhl s plnou tvůrčí zaujatostí a novátorstvím, zejména v mohutných sborových scénách. Tato umělecká pravdivost přinesla strhující úspěch díla již při premiéře 5. 1. 1866 v Prozatímním divadle. Část konzervativní kritiky se ale postavila proti skladatelským novotám, neboť – jak napsal Jan Neruda: "Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát, za prvé: není tam nic do skoku, za druhé: je to hudba pokroku, za třetí: Smetana je demokrat a skoro z každé jeho árie se šklebí demokracie!". Záznam představení Braniborů z Národního divadla v Praze z roku 1985 dokazuje nezastupitelné místo této opery na naší první scéně. (Česká televize)
(viac)Recenzie (2)
"Uhodila naše hodina! Otevřely se brány! Pražská se vzbudila chudina a zahraje si na pány!" Nejen tento ale i další sbory jsou asi tím nejsilnějším, co tato Smetanova operní prvotina nabízí. Inscenačně je to taková klasika, tedy spíše statické pojetí, ale nechci to zas moc vyčítat. Je to prostě odraz své doby. Rozhodně lepší toto pojetí, než jak to dělají dnešní režiséři, když nikterak nehledí na libreto a charakter hudby a vytváří nad původní operou různé paralelní děje. Jinak musím říct, že mě fascinuje, že už v této své první opeře stvořil Smetana po hudební stránce velmi zralou kompozici. V tomto byl on prostě unikát. Stačí se podívat na prvotiny Dvořáka nebo i jiných, jejichž operní díla zrála až časem. ()
Klasické provedení v tradičním hávu své doby, tj. bez jakkoliv napadité režie či scénografie. Hudebni stránce a peveckým výkonům není co vytknout, nejsilněji na mě u této opery působí sbory. ()