Dnes v jednom domě

František Filip nám tentokrát servíruje "román pro obrazovku" o tom, jaké je to úžasné a pokrokové vyměnit Malou stranu či rodnou "barabiznu" za krásné nové sídliště. A tentokrát jde do tuhého, socialistickou propagandou se zde dávkuje masově a často je halena do biblického (!) hávu - bytovka jako archa pro všechny a sídliště jako celá flotila arch. "Pixly" jsou tu snímany jako katedrály a lehká kritika odbývána např. takto: "A víš, že ten barák je docela hezkej? Kdo říká, že tyhlety baráky jsou ošklivý, ten musí bejt úplně slepej" (stavbyvedoucí Panc). Jednotlivé díly jsou zasazené do období jednoho roku (od zimy do zimy) s důrazem na tehdy nejvýznamnější společenské události a normalizační každodennost (Silvestr, sledování TV, 1. máj, víkendové odjezdy na chalupy, domovní schůze apod.). Řada promluv je neopakovatelných: "Se na mě díváš jak na Pinocheta!", "Seká v emigraci hlavy kuřatům, dva tisicé denně, 18 mil od hospody.", "takovej pantofel, pod kterej bych se já vešel, se ještě nenašel", stejně jako řada dílčích dějových linek: cynický pár Strachotovic a jejich silvestrovský výstup, starý Panc, těšící se na buldozer, protože neni kočka, která se drží místa; skororozvod Jarky s Krejzou, kvůli elektromotorům (Krejza se pere za hospodářství s těmi "na hoře" a nedá mu to ani doma); petrbokovic pes, pohřbený do základů další piksly ("víte co, dejte nám ho tady do vejkopu, bude mít nad sebou pomník jako nemá žádnej člověk a ještě na něj budou chodit čůrat pejskové"); Slávek, co chce mít svatbu na 07. 11. (VŘSR), aby měl každý rok ohňostroj; řidič komunálních služeb a zároveň teatrolog Pilich a nespočet dalších. "Já se odsud nechci jakživ stěhovat!" (Jarka) (11.11.2018)

Munzar celý v černém, to byla jasná indicie, že se jedná o záporáka. A taky to, jakým způsobem držel v zubech sluneční brýle. Ale co, kun*a není mýdlo, vícenásobným používáním se neopotřebí a Šulcová se pak ještě ráda vrátila k dobráckému pilotovi Adamírovi, který jí přivítal s otevřenou náručí, jen nádobí musela utřít, to jí neodpustil. Asexuální svazačka Kolářová s obrovskými brýlemi a v uniformě barvy psího exkrementu, bukvice Cupák ve vypasovaných tesilkách v roli promiskuitního heterosexuála, Jiřina Jirásková se špatně oholenou hubou, Maciuchová jako pipina domácí s nakupovacím syndromem...Ó jéé. Scénář je hodně řídký a některé dialogy neskutečně dlouhé a neskutečně trapné, tohle nezachrání ani soudruh Mikuláš-Růžek a soudruh čert-Filipovský. (17.12.2011)

To je takovej hnůj, že nemám slov. Všichni obyvatelé domu v ulici Brixi mají IQ asi 8 letých chlapců. Dialogy jsou děsivé. Jediné normální dialogy tam vede Pepa Somr s hnusnou dcerou Kolářovou a Martin Růžek s manželkou. Jinak je to taková debilita, že mě z toho chytla zimnice. Scénář je tak děsivý, že může konkurovat jen Ordinaci v růžové zahradě.  Prostě hrůza!!!! (26.05.2023)

Krásně napsané příběhy obyčejných lidí z "domu bez dějin a paměti". Nevím proč mě zatím tenhle seriál nějak míjel. Asi proto, že jsem se bránil srovnání s mým velmi oblíbeným seriálem Byl jednou jeden dům. Nebo možná proto, že jsem měl zejména dříve k životu k paneláku podobně skeptický postoj jako postava Petrboka s podání famózního Martina Růžka. Jeho soukromé "válce" s osudem (stěhování z Malé strany) jsem přitom strašně moc rozuměl, protože sám jsem (ač jako mladík) zažil stěhování z kouzelného prostředí na Vinohradech do "pixly" na severozápadním městě. Po víc jak 20 letech mi už asi nevadí, že ty zdejší paneláky nejsou "baroko", ono totiž hezky se asi dá žít všude. Když se sejdou lidi. V tomto seriálu se tedy těch "krásných" lidí (herců) sešlo požehnaně. Skoro každá výraznější postava seriálu (počínaje zmiňovaným Růžkem s Medřickou či Rosůlkovou přes tehdejší střední generaci jako Menšík, Vínklář až po mladý pár Maciuchová s Postráneckým) by si zasloužila samostatný komentář. Mě ale asi nejvíce zaujala naprosto geniální dvojice Kolářová s Hanzíkem, jejichž vzájemné namlouvání je úžasně vtipné (viz třeba hláška Hanzlíka "Se na mě díváš jako na Pinocheta") a jiskrné. A pak postava věčného gentlemana Jiřího Adamíry, když se s neuvěřitelnou noblesou vypořádává s nevěrou své ženy a pronáší u toho velká moudra ("pravda může být někdy k ničemu, nikomu nepomáhá a jenom ubližuje"). Vůbec v tomhle směru seriál v sobě nezapře rukopis obou scénáristů (Otčenášek, Daněk). Samozřejmě, že se zde objeví trocha toho "dobového balastu" (domovní důvěrník, soudruhování na schůzky, kde se řeší nesplnění plánu nebo dialogy Postráneckého s Větrovcem o tom, nakolik je v socialisté společnosti potřeba pokrok). Ale nemohu si pomoct na svou dobu je ten seriál výborný a dnešní produkce mu nesahá ani po kotníky. Proto mě rozčiluje to slabé zdejší hodnocení (49%). Dokonce jsem kvůli tomu přemýšlel dát i plný počet... Ale přišlo mi to nefér vůči tomu prvnímu (již zmiňovanému) společnému počinu Otčenášek, Daněk, který přeci jen hodnotím o trošku víc. Ale jen o trošku. (12.05.2020)

9/9 Není to úplně ono, tento román pro televizní obrazovku. Zadání znělo jasně, ale pokud budeme srovnávat například s jiným panelovým seriálem Heřmánci a nikoli s předchozím opusem Byl jednou jeden dům, můžeme dojít ke smířlivějšímu hodnocení. Příběh jednoho roku v čerstvě postaveném panelovém sídlišti logicky bude vždycky víc připomínat Panelstory, než cokoli jiného, ale zatímco příběhy obyčejných lidí za okupace jsou součástí naší historie, malé životy na sídlištích pořád pokračují. A v tom je (bohužel) cosi nadčasového, žádné umění, žádný přesah, ale poskládané mikropříběhy z jednoho vchodu. Dokonce propletené tak, že ten dělá na stavbě, ten uklízí chodníky, další pingluje v místní knajpě a její sousedka vám naproti udělá frizúru. A všichni společně chodí pro vodu ve sněhu, když se prokopne potrubí, v létě odjíždějí na povinné dovolené a společně vítají nové občánky. Někteří i pro takový seriál sehráli vcelku zajímavé etudy, jiní šli hluboko pod svůj průměr. Ale například z hlediska pestrosti profesí je to vcelku zábavný mišmaš. Pro dospělé je tu sexy trojúhelník Adamíra-Šulcová-Munzar, pro teeny je tu jiný milostný příběh Kolářová-Hanzlík-Kořínková, pak několik hlubokých lidských příběhů, samozřejmě česko-slovenské přátelství, protože na každém pražském sídlišti mají všichni Slováci otevřené dveře. Hodně mimo je příběh cikánských recidivistů (samozřejmě Lackovič-Skořepová), problematické je obsazení mini roliček bývalými stary z doby před rokem 1945 (Dohnal, Gollová, Hajská, Schránil) a minimálně prapodivné jsou pohledy do zákulisí televize (soutěž Deset stupňů ke zlaté) a filmu, nicméně určitá dobová výpověď v tom je. A není ani tolik důležité, jestli více přehrává unavené manželství Vránová nebo Cupák a zda nakonec dojde svého štěstí příšerná sekretářka Devátá. Trocha kýče, trocha civilsmu, povinně pozitivní a mravní vyznění a je to. Aspoň člověk není tolik líto, že opravdu všichni v Nerudovce bydlet nemůžeme. (24.04.2023)