Rozcestí
Jujiro
Crossways
Obsahy(1)
V jedné básni se Vladimír Holan zamýšlí nad ironií, která je silnější než osud, a tato smutná myšlenka je blízká i Kinugasově snímku Jujiro. Sourozenci Rikiya a Okiku žijí v bídě. Okiku šije šaty a její bratr peníze propíjí v hostinci. Tam také propadne kráse přelétavé Gejši O-ume, ale když se jí chce zalíbit, její kumpáni se mu vysmějí a jeden z nich ho popelem oslepí. Rikiya ho ve vzteku napadne a v domnění, že protivníka usmrtil, prchá domů. Nic není ale jak se zdá - oslepnutí je jen dočasné a útočník smrt jen předstíral. To ale Rikiya ani jeho sestra netuší. Ve chvíli, kdy se na scéně objevuje falešný strážník, který připadne na myšlenku, že chytře využije situace zoufalé Okiku, se ironická hra osudu začne naplňovat. (Artran)
(viac)Recenzie (3)
Ve dvacátých letech minulého století byla péče o zuby v Hollywoodu určitě na vyšší úrovni než v Japonsku; o filmu se to tak jednoznačně tvrdit nedá. Ať už Jûjiro znamená cokoli, je to film plný vášně, natočený ve velkém stylu. Silná Okiku a její slabý bratr Rikija bojují o přežití ve společnosti (stylizované do krčmy), která je jim (díky právě Rikijovi) nevlídně nakloněna. Přestože se bratr se sestrou mají velice rádi, bratrova zkaženost se nezmírní ani po lekci, kterou prodělal. Na další lekci už nemá sílu. - Líbil se mi japonský znak pro peníze: domeček či pavilón se dvěma stromy, znak pro jen ¥, je z něj zřejmě odvozen. ()
Nepřestává mě fascinovat, že když už seženu nějaký němý japonský film, tak je vždycky naprosto bez hudby. To není žádné stěžování si, docela i chápu, proč tomu tak je, ale pro mě je pak vždycky problémové to hodnotit, protože si vždycky do pozadí pustím něco svého, co se mě osobně líbí a díky tomu to hned získá atmosféru a můj zájem. Otázka pak je, nakolik je to mnou přidanou hudbou, která k tomu nepatří, nebo tím, že ten film na to prostě má i tak. U Tókjó no onna to jasně bylo hudbou, ale tady si tím nejsem tak jistý. Sice ten příběh má své vady a není tak silný jak by mohl být, ale přišel mi zajímavě propracovaný i bez ohledu na hudbu. A to včetně pár silnějších scén nebo závěru. Natočené je to navíc opravdu skvěle, snad i nejlíp v rámci toho, co jsem z němé éry japonských filmů zatím měl možnost vidět. A i když jsem si říkal, že mi to sedlo podobně, jako Kurutta ippêji, Útěku do Yeda nakonec ty slabé čtyři hvězdy nakonec dám, protože u Kurutty ippeji chybělo to, co tohle naštěstí dost jasně má - srozumitelný příběh. Slabé 4* ()
Překrásná kamera a střih! To pak ani nevěříte, že je ten film z roku 1928. Smutný příběh bratra a sestry mě bohužel tolik neoslovil. Nicméně už jen kvůli té nadčasové kameře film doporučuji. P.S. Viděno s perfektním (živým) hudebním doprovodem Georgije Bagdasarova v Ponrepu. ()