Dym

Nádherný lidský film plný barvitých a živých charakterů. Smoke je elegantní spletenec osobitých příběhů, který beze spěchu, s cigárkem nebo doutníčkem v ruce vypráví o obyčejném životě v Brooklynu. Výsledkem je něco, co bez nadsázky pohladí na duši. Harvey Keitel a William Hurt mají příjemné, uklidňující charisma, Harrold Perineau a Forest Whitaker pak přináší zase trošku jiný element. Smoke je taková divácky dostupná poetika všednosti a jeden z mých srdcových filmů... 9/10 (20.07.2014)

Konečně! Po dlouhé době opět film, který mě totálně dostal...Název Smoke se k filmu vyloženě hodí - pohodová klidná podívaná, žádná akce, nic se nepřehání, všechno v pohodě šlape (a taky vůbec nenudí!), všechno prostě přesně jede tak jak má a když už si myslíte, že jste s filmem absolutně spokojení, tak vás totálně odrovná nezjlatějším hřebem v podobě Vánočního Auggieho příběhu...dokonalost a Keitel je fakt třída až za hrob...smekam (01.05.2009)

Miluji konverzační filmy, hlavně když jsou dobře natočené a mají o čem mluvit. Přesně tohle je případ filmu "Smoke". Skvěle napsané a hlavně skvěle zahrané postavy, které nevynikají tím, že prožívají až tak zajímavé životy, ale prostě tím, že ty svoje umějí dobře podat. Harvey Keitel je neskutečný, když vypráví finální příběh. Ztvárnění téhle vzpomínky v rámci závěrečných titulků je skoro až zbytečné, protože jeho vyprávění je dokonalé. (16.04.2014)

Příjemné pohlazení po duši v koprodukčním a nezávislém dílku. Tyto filmy točené z radosti a pro radost zatraceně mohu. Kouření jsem nikdy moc neholdoval ( v palírně k rezavé vodě) a před pár lety se zařekl a vsadil, že si zapálenou bílou tyčku do úst už nevložím. Občas si s rozkoší dám doutníček a vychutnávám ho stejně pomalu jako "Smoke". Mozaika charakterů sice občas šustne papírem, ovšem to je stejné zlo, jako nikotin obsažený v kuřivu tohoto snímku. A sakra teď si jdu tajně kuřnout s Auggiem. . (04.07.2008)

4,5* Nádherný film o životech hrstky lidí, potkávajících se v jednom malém obchůdku s tabákem. Pro mě je to o tom, že nás může osud klidně nakopat pěkně do zadku, ale člověk si stejně vždycky najde sílu pokračovat a žít ho dál, protože mu prostě stojí za to. Hořkosladké vyprávění, které úplně nejlépe vystihuje závěrečná píseň Toma Waitse: Innocent when you dream. Na první poslech drsná, zpívaná chraplavým hlasem, ale přitom tak neuvěřitelně nostalgická a konejšivá, jako celý film. (02.06.2008)