Modré goliere

Blue-collar worker – příslušník pracující třídy, který se snaží uživit manuální prací. Žádný neohrožený (černý) hrdina, který by po nocích plánoval loupež století. Když už něco, bude si chtít nahrabat pro sebe, nikoli změnit, jak se věci mají. Ani blaxploitation, ani heist movie, jejichž žánrová zjednodušení režijní debut Paula Schradera odmítá. Kriminální rozměr byl potlačen ve prospěch rozměru sociálního. Schradera zajímá obyčejný, rodinu živící pracant, jehož hlavním nepřítelem jsou lidé ve vedení a jehož hlavním spojencem by měly být odbory. V ideální společnosti. Ne v té americké, na konci krizových (Watergate, ropa, vietnamský syndrom) sedmdesátých let, kdy málokdo věřil tomu, kdo stál nad ním. Výrobní pásy se nesmí zastavit, nehledě na případné oběti systému. Strýček Sam by se zlobil. Trojice kámošů z Detroitu, města aut, si pomalu uvědomuje, že vláda (obecně lidé ve vedení) je nepodrží. Dnes samozřejmý fakt, tehdy poměrně čerstvé zjištění. Film patří společně s Taxikářem (podle Schraderova scénáře) k tomu nejtemnějšímu, co nová generace hollywoodských tvůrců divákům naservírovala. Lidé zkorumpovaní, společnosti rozkradené. Peníze a moc vydrží více než přátelství. Schrader režíruje bez jakéhokoli patosu. Nepoužívá hudbu, nesoudí, ukazuje. Podrobnosti nevysvětluje. Nemusí. Abychom se dovtípili, stačí, že nás seznámí se situací postav, o něž se zajímá více než o akci (což mu umožňuje solidní herectví Keitela, Kotta i atypicky nekomediálního Pryora). Mezi scénami nechává volný prostor, jedna není těsně přimknutá k druhé. Co se děje mezi nimi, jako kdyby se nacházelo mimo jeho kontrolu a bylo to nevyhnutelné. Žánrový snímek by podobné nedotažení šroubů nepřipustil a na každou otázku by bryskně nabídnul odpověď. Schrader si problematičnost hledání správných odpovědí naopak velmi dobře uvědomuje. 80% (19.08.2013)

Socální sonda do života tří dělníků v automobilce v 70. letech. Mají úvěry a pro svou rodinu denně dřou jako další miliony lidí. Jejich vedoucí chce po nich stále vyšší výkony za stejné peníze. Mají na ně páku a oni musí poslouchat a bude je to zžírat až do konce jejich života. Nenávidí vedení a sní o tom, jaké by to bylo, kdyby to bylo po jejich. Jsou to tři dobří kamarádi, kteří si připadají, že oni jsou jiní, lepší, nezkažení. S výhodou v ruce si myslí, že všechno změní, ale vše bude stejně jako při starém. Organizace a firmy si nenechají do ničeho kecat. Někomu se ucpe huba a nakonec bude kopat za jejich tým. Charaktery se lámou, pravda se zamete, názory se dají vždy ohnout. Je to silný malý - velký film o hořkosti existence ve společenství. Jak lehce se dá změnit skálopevný názor. Líbil by se mi pohled z dnešní doby do takové továrny. Dnes by to bylo ještě mnohem horší pro robotické dělníky jménem lidé. (19.04.2013)

Zajímavý film o třech dělnících, kteří si chtějí vylepšit finanční situaci a vykradou sejf místních odborů. Líbilo se mi vyobrazení amerického snu z trochu jiného pohledu - každodení těžké práce, buzerace na place, minimální mzda a s tím spojené, nikdy nekončící obavy z toho, že nedokážete zaopatřit svojí rodinu... (03.02.2012)

Tři dělníci pracující v automobilce 70. let. Žádná paráda, žijí od výplaty k výplatě, mají půjčky, po zaplacení nezbytných nákladů jim zbývá pár drobných. Jednou pohár trpělivosti přeteče a tři přátelé se rozhodnou vyloupit odborářský trezor. Co v něm najdou, je překvapí a nepříznivě ovlivní jejich zbývající životy. (27.03.2018)

Od filmu s Richardem Pryorem v hlavní roli jsem čekal spíš nějakou komedii. Tady jsou k smíchu snad akorát masky, který si hlavní hrdinové vzali na vyloupení trezoru. Jinak je to drama, který ukazuje, že bejt v 70. letech dělňasem v USA v nějaký fabrice asi nebyla žádná prdel. Troufám si tvrdit, že takovej dělňas někde v ČKD ve stejný době se měl podstatně líp. Prostě makat někde za pár šupů, když na vás neustále ječí nadřízenej, že se flákáte, a ještě navíc živit nějaký odborářský netáhla, opravdu neni moc veselej život. Filmu bych dal asi 3 hvězdy, ale přidávám ještě jednu za exkurzi do dnes už neexistující automobilky Checker. To jsem teda čuměl, jak tam probíhala výroba. Proti tomu i taková výrobní linka v AZNP Mladá Boleslav, kde se ve stejný době vyráběly Š-105 a 120, vypadala jako výkřik nejmodernější techniky. Opravdu nechápu, jak ty Marathony vyrobený prakticky na koleně nějakýho zfetovanýho negra s letlampou, mohly vydržet jezdit v náročnym provozu jako taxíky. (13.03.2013)