Réžia:
Gérard CorbiauKamera:
Gérard SimonHrajú:
Benoît Magimel, Boris Terral, Tchéky Karyo, Colette Emmanuelle, Cécile Bois, Claire Keim, Jacques François, Ingrid Rouif, Sylvie Van den Elsen (viac)Obsahy(1)
Film belgického režiséra Gérarda Corbiaua je volně inspirován studií Philippa Beaussanta Lully aneb Hudebník slunce, věnovanou postavě skladatele Jeana-Baptista Lullyho (1632 1687), který působil na dvoře Ludvíka XIV. jako dvorní skladatel a kapelník. Ludvík XIV. (1638 1715) se stal králem už v pěti letech, ale ujal se vlády teprve v roce 1661 po smrti kardinála Mazarina. Jako chlapec měl zálibu v tanci a v roce 1651 poprvé veřejně vystoupil v Baletu noci, při němž ho poprvé doprovázel Lully, který později pro mladého krále složil další balety a stal se jeho důvěrníkem. Skládal na královo přání také opery a hudbu provázející představení her Jeana-Baptista Poquelina, známého jako MoliŹre. Film sleduje vztahy mezi králem, Lullym a MoliŹrem, do jisté doby přátelské, později poznamenané závistí a zejména ochladnutím toho, který mezitím vyspěl v krále Slunce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (72)
Nepřeberná pastva pro oči i uši. Všechno začíná už neobyčejně dobře zvoleným námětem a takřka bezchybným scénářem. Jestliže jsme si již pomalu přivykli na mnohá, vesměs velkolepá, zobrazení krále Slunce a jeho doby, stále tu zela smutná mezera, jež by do sebe ráda zahrnula další velké muže, kteří vytvářeli neopakovatelné, svým způsobem dekadentní, prostředí Francie 17. století. Jen v antagonismu jejich vztahů se mohla projevit králova velikost. Jakkoli obdivuji Ludvíkovy státnické zásluhy, nelze nepřiznat, že snad i větším přínosem pro nás byli umělci, kteří pro něj, občas však naštěstí proti němu, plodili skvosty, jež nemohou nechat chladnými ani nás po dlouhých tří stech letech. Osoba a dílo satirika a komika Moliéra je neoddiskutovatelná, avšak už neprávem je opomíjen nemenší velikán - Ludvíkův dvorní skladatel Lully. Ach, ta hudba. Celý film bych býval shltl se stejným zájmem i kdyby nebyl šel obraz! Stejné superlativy mohou být pronášeny o výtvarné stránce filmu a především o snad všech hereckých projevech. Možná mi chybělo trochu více exteriérních scén, ale to asi ani nebylo záměrem autora. ()
Když mi ve filmu o Lullyho hudbě nejvíc vadí Lullyho hudba, tak je jasný, že mě to nemohlo dostat. Proto jsem si film snažil užít aspoň jako dějepisný exkurz a například scéna, kdy se Ludvík XIV. ujímá vlády, je excelentní. Na druhou stranu jsem nějak nepobral, proč kníže Conti je tady za vypelichanýho plešouna, když byl jen o pár let starší než král. Oslovily mě víc scény bez emocí, protože takový bylo baroko – zachovat dekorum v každý situaci. A Benoit Magimel v roli Ludvíka XIV. byl v tomhle perfektní. A naopak rušily scény přehnaně uječené a hysterické. Ovšem i Boris Terral v barokním kostýmu a paruce vypadal tak majestátně, že i on klidně mohl hrát krále a ne pošahanýho Lullyho. Král tančí dobře, ale režisérův o něco starší Farinelli mě bavil víc. ()
Působivý hudební doprovod pomáhá filmu povznést se k nebesům. Netušil jsem, že životopisný snímek může být krásný a jednoduchý zároveň. Možná se najde mnoho lidí, které neosloví, ale určitě by se na něj měli podívat ještě jednou a třeba přijdou na chuť této sluneční podívané. Chápat film aspoň v maličkém kontextu (co Ludvík rozhodl vybudovat na tom travnatém kusu země, kde se všichni jeho sluhové a přátele topili po kolena v bahně?). Opravdu krásný film, který mě v závěru naprosto decimuje... ()
75% - Tříhvězdičkový film s pětihvězdičkovou hudbou. Král tančí je vizuální óda na Krále slunce a na hlavní dva kulturní velikány, které živil svou přízní: Skladatel Lully a dramatik Moliére. Autorům jsem jejich verze historických postav nezbaštil ani náhodou, a kromě pěkných vizuálních kýčů a pár ďábelských herců neměl film sám o sobě co nabídnout. Chybělo mi sdělení, a aspoň trochu vypravěčské přesvědčivosti. Navíc, bohužel, člověk se (díky některým použitým klišé) neubrání srovnání s Formanovým Amadeem, ze kterého mi vyšlo, že Le roi danse je vlastně skvělý videoklip delší minutáže k Lullyho hudbě v jakostním podání orchestru Musica Antiqua Köln. Nic víc… ()
Na tomto filmu asi nejvíc zaujmou krásné kostýmy a převedení dobového lesku na film vůbec. Co už tolik nezaujme jsou emoce, které působí dost strojeně. Nějak se nezdařilo probudit v dobovém, historickém dramatu něco živého, pulsujícího. Dobře sice působí královská taneční čísla, která bez jediného slova vyjadřují královo rozpoložení, ale vztah ústřední dvojice, krále a jeho skladatele, jako bychom sledovali přes nějakou clonu. Vidíme obrazy nezkrotné vášně, ale ty nepřekročí hranici mezi formou a obsahem. Je to hezký záznam něčeho, co nemůžeme plně pocítit. Snad je to i těmi herci Jediný, kdo své postavě propůjčil sympatickou dávku charismatu je Tchéky Karyo. Moliere je v jeho podání hromotlucký, současně však něžný a trefný. Jeho obličej hraje všemi barvami, a je jen škoda, že se v podstatě jedná o vedlejší postavu. Král tančí se snaží působit jako ambiciózní drama, výsledkem je jen hra na emoce. ()
Galéria (28)
Fotka © U.G.C. Worldwide Distribution
Zaujímavosti (3)
- Za Benoîta Magimela v tanečním umění zaskakují dabléři David Berring a Pascale Poulain. Ani Boris Terral nedokázal pořádně odtančit své pasáže, a tak byl najmut dablér Stéphane Imbert. (Terva)
- Natáčená probíhalo v Německu a Francii. Finální scéna byla dokonce natočena v zrcadlovém sále ve Versailles. (Terva)
- Dvaatřicetiletý Ludvík XIV. (Benoît Magimel) ve filmu v roce 1670 pořádá představení, ve kterém sám tančí. Představení se koná ve Versailleských zahradách v La salle de Bal, což nebylo možné, protože La salle de Bal byla postavena až v letech 1680-1683. (bllm)
Reklama