Americký priateľ

...zřejmě pokus o artovou variaci...asi...výsledkem je podivnej hybrid...první polovina mě iritovala svou tzv. evropskou náladovostí...Wenders tu látku intelektualizuje... i přes vizuál, který ostentativně dává najevo svoje lavírování na hraně umělečna a kýče ( dokud jen pracuje svýraznými barvami, tak se na to kouká docela dobře, ale některý kašírovaný obrazy mi přišli jaksi mimo...prostě jsem nechápal, co mi tim chce autor sdělit...a tenhle pocit jsem měl vlastně u celého filmu)...tady mě to ale ještě tak neiritovalo, protože to má určitou dramaturgickou čistotu a sevřenost...první žánrová scéna v Metru je překvapivě solidní....druhá se z nadějného začátku překlopí v jakousi podivnost - doteď nevím, jestli to bylo myšleno vážně nebo parodicky nebo oboje ( Hitchcock např. často spojuje polohu thrillerovou, bizarně komediální a morbidní, ale umí ty prvky propojit, tady to působí jenom divně )...a závěr už šel plně mimo mě...to už je jenom taková podivná plochost...konstrukt, který neví, o čem vlastně vypráví a jestli má být žánrovkou nebo uměním...Wenders nepřistupuje k žánru zevnitř, se znalostí jeho atributů, ale zvenčí - jako k hračce...neumí s ním pracovat na větší ploše, neumí mu propůjčit ryzost, oživit ho...v tomhle směru na mě daleko plnokrevněji a v důsledku i existenciálně tísnivěji působí klasické adaptace Highsmithové - Cizinci ve vlaku nebo Talentovaný pan Ripley...tenhle způsob kinematografie se mi naopak jeví jako poněkud nešťastný... (30.08.2011)

Je toho všeho moc. Myslím těch filmů, skvělých režisérů. to aby měl den tak čtyřicet hodin, takhle se to stíhat nedá. Americký přítel je toho jasným důkazem. Velmi zdařilá road movie, který sice v žánru chybí, ale na to fakt dlabu. Pro mě tam vždycky bude. Po skončení, na mě dýchlo něco, co ani nevím, jak přesně popsat. Možná to bylo Wendersovou režií, ale měl jsem jen takový pocit, jako při sledování V běhu času. Spokojenost a naprostá uvolněnost, to jsem z toho cítil. Bude se Ti muset asi víc věnovat, Wime, slibuju. (03.11.2015)

Podobne ako vo svojej neskoršej tvorbe spája Wenders tradičný americký film (tentoraz akčný) so svojim vlastným štýlom. Jeho adaptácia klasického románu Patricie Highsmithovej RIPLEYHO HRA (1974) sa odklonila od pôvodnej predlohy, aby nechala vyniknúť ovzdušiu paranoidného napätia a expresionistických farieb, ktoré tvoria bázu tohto psychlogického trilleru, miestami až uhrančivého... (20.03.2009)

Žánr, který by se dal označit jako "nová detektivka". Při takových filmech (další třeba Béla Tarr: Muž z Londýna) si člověk může uvědomit, proč (staré) detektivky nemám rád. Nejvíc asi pro to, že se všechno vyřeší a hlavně, že to za něj vyřeší někdo jiný. A skutečně jsou tyto kriminální případy vyřešeny? Stačí když zjistíme, že tamten zabil tohohle pro tohle? Wim Wenders za pomoci Patricie Highsmithové se do toho pouští od podlahy a velkoryse přiznává, že nezjistil vůbec nic. Existují mrtvoly (nevíme kdo), existují vrazi (víme sice kdo, proč a zač, ale stejně to nemáme v rukách). A tak to jediné, co se dá trochu uchopit, byl Hamburk. (02.08.2016)

Podivuhodný příběh průměrného člověka, jenž znejistěn těžkou nemocí a sveden velkou sumou peněz upadne do neprostupného a neprobadatelného labyrintu vražedných intrik. Psychothriller zdařile kombinovaný s road-movie, která nás provádí džunglí Hamburku, Paříže a New Yorku. Řemeslně zručná sbírka odkazů na díla klasiků filmového thrilleru, kteří si tu zahráli i drobné gangsterké roličky (Nicholas Ray, Sam Fuller, Peter Lilienthal, Daniel Schmid, Jean Eustache a Lou Castel). V hlavních rolích herci naprosto rozdílných typů: Bruno Ganz a Dennis Hopper. Z Hopperovy evropské herecké anabáze zřejmě nejlepší výkon. (23.08.2005)