Recenzie (2)
Obrazy bez postav, domy již před lety opuštěné, kamera plující na slovech o lidských osudech vylidněnou krajinou pominuvších životů. Dvojí smrt, trojí smrt postav: pouze jejich hlas občas zazní v ozvěně kulis dějiště jejich zániku; pouze hlas vypravěče, jenž za ně tak často přebírá slovo, nechává zaznít jejich vášním a strastím, o nich bez nich. Bez nich, a přesto neustále vše křičí jejich přítomnost - žádná postava se nikdy v obraze neobjeví, ale žádný obraz nikdy neříká nic jiného, než že zde žili a byli ty samé postavy. Durasová je mistr nostalgie po ještě živých lidech, která nyní odhaluje, že tito lidé byli odsouzeni k zániku své lásky, své snahy, svého života, svého koloniálně buržoazního a po aristokratickém lesku toužícím prostředí, odsouzeni sebou a ostatními, odsouzeni za života a tím už mrtví - proto mohou promlouvat i po svém konci, protože začátek už patří jejich smrtem. Je radost sledovat jen kameru a nevnímat zvuk, je radost se pouze zaposlouchat a nevnímat obraz, jer radost dělat oboje najednou. A přesto a nebo právě proto to nikdy úplně nepůjde spojit. ()
Kamera zabírá opuštěné, uvnitř zdevastované větší sídlo, kousek parku, přístupovou alej a pak výhled na moře. K tomu promlouvají ztišené hlasy z dávných časů....Bez skutečných lidí to působí nějak slaběji.(70%) ()
Reklama