Stalo se jedné noci

Tak jsem zase jednou zabrousil do klasického Holywoodu a rozhodně nelituji. Frank Capra, jakožto ultimátní tvůrce feel good filmů zlaté éry, přináší další ze svých kousků, který po stránce scénáře naplňuje rčení "v jednoduchosti je síla" a většinu kouzla čerpá z charismatu Clarka Gablea a ztřeštěné nevinnosti Claudette Colbert. Člověk ví, že je to naivní, člověk ví, že je to předvídatelné, ale přesto podlehne. Jo, většinou tomu tak u starých filmů nebývá, ale tohle na mě fungovalo. (05.03.2013)

Jeden čas jsem uvažoval o udělení maxima, ale nakonec jsem odolal. Důvodem byl námět, který je na celém filmu nejslabší - v podstatě za 5 minut víte, jak to celé skončí. Stalo se jedné noci mně tento nedostatek vynahradilo výborným hereckým obsazením (sarkastický Gable vs. spratek Colbertová), na kterém stojí úspěch a obliba filmu. Pokud jsou oba dva spolu na plátně, je o zábavu postaráno. Většina filmu je vlastně výbornou roadmovie, která má spád a nenudí. Jakmile však vyprávění tento žánr opustí (či ústřední herecké duo rozdělí), celý film ztrácí energii a nápad, což je patrné především v posledních desítkách minut. 8/10 (02.09.2009)

Staronovou potíží filmové klasiky ať počátků němého nebo zvukového či barevného hraného filmu je, jak se na ni dívat. Film není jen umění, ale také řemeslo a - řeklo by se - kusová výroba svého druhu. To řemeslo objevit, vymezit, naučit se mu a integrovat ho do palety vlastní poetiky jako základu původního uměleckého typu a občas i převratné koncepce rozhodně není snadné. Pro současného diváka je celá věc ještě více znesnadněna. Není-li jaksi přirozeně vlečen svou opalizující nostalgií, v níž vše, co je starobylé a starožitné, je krásné už proto, že tu patinu zkrátka nelze přehlédnout, má na vybranou dvě možnosti. Tou první je relativně méně nesnadný a více dosažitelný technický prézentistický pohled, který do kvality zařazuje automaticky všechno, co vzniklo po r. 2000 (1990, 1980, 1965, zpravidla tak, že byl-li jsem v té které době mladý, znamená to, že s mým životem začaly i lidské dějiny, mezi tím i žbrblavá drobnost zvaná film), tou druhou snaha více vidět film jako dílo, které je produktem doby svého vzniku, jež čas od času a případ od případu tuto hranici určitým způsobem překonalo. To je i případ rozkošné patiny STALO SE. Červenoknižní téma má slibnou, na svou dobu téměř avantgardní psychologii postav, pojednává o skutečném tématu a usiluje - i podle mě - s úspěchem o prolomení tohoto svazujícího korzetu dobové machy a konvence. V továrně na sny šlo tehdy jako dnes o doslova snový úspěch. O sen, který stále zůstává pozoruhodným diváckým zážitkem. (31.03.2008)

Caprov film som videl vo Filmovom klube pred takmer 60 rokmi. Je pochopiteľné, že si ho už nepamätám,viem však, že som bol spokojný, ale nie ohromený. Preto sa nemôžem stotožniť s tým, že to bol prvý film, ktorý od Akadémie získal všetkých päť hlavných Oscarov. Neskôr to bol iba Prelet nad kukučím hniezdom a Mlčanie jahniatok, čo boli nepochybne filmy inej kategórie. Iba toľko k filmu, ktorý už pravdepodobne neuvidím opakovane. (19.02.2020)

Prapředek všech kýčovitých hollywoodských romancí, který ale nějakým zázrakem není sám kýčovitý ani trošku a navzdory jednoduchému příběhu pojal tolik originality a pozitivního milostného náboje, že se mu jen málokterý následník dokáže vyrovnat. A hlavními viníky jsou jednak dva úžasní hlavní hrdinové, mezi kterými to díky jejich chytře znázorněné odlišnosti perfektně jiskří, jednak zlaté režijní ručičky Franka Capry, které nejenže udržují prvoplánovou sentimentalitu dokonale na uzdě, ale také posouvají vývoj zábavného Peterova a Ellienina vztahu do zcela uvěřitelné a přirozené polohy. Závěr mě sice lehce zklamal, neboť emocionální vrchol filmu se odehrál cca deset minut před pravým happyendem, který byl navíc až překvapivě zapomenutelný, ale ruku na srdce, v dějinách svého sladkého žánru, převážně definovaného oblíbenými konvencemi a neustále se recyklujícími motivy, je Stalo se jedné noci přímo oslňujícím a trvalým zjevením... 85% (07.12.2015)