Sayonara, Girls.

Film byl uveřejněn už v říjnu minulého roku na filmovém festivalu v Tokiu, ale oficiálně šel do kin až tento rok koncem února – tedy tak, aby se jeho promítání časově krylo se skutečným obdobím, kdy japonští maturanti končí střední školu a mají absolventskou ceremonii. Což je za mě moc hezké a příhodné (sama jsem v obchodním centru, kde je kino, narazila na množství mladých Japonek a Japonců s korsážemi v klopách školních uniforem a s kyticemi v náručí, kteří právě úspěšně absolvovali střední školu). Film samotný je nádherným zachycením nostalgie školních let a hořkosladkých pocitů několika postav, které se snaží vyrovnat nejen s osobními problémy, ale i s tím, že jedna důležitá éra jejich života končí a zůstane pouze ve vzpomínkách bez možnosti se vrátit. Nejde totiž pouze o to, že absolvují školu, ale že celá jejich škola má být zrušena a přebudována na něco jiného. Přichází tak o prostor plný vzácných vzpomínek, prostor, který zmizí v nenávratnu a nikdo ho už znovu „nezažije“. Film je zaměřený na několik postav, které během jednoho posledního dne konce školy postupně poznáváme, zatímco se nám odhaluje jejich nitro, osobní příběh a krize, se kterou se aktuálně potýkají. Vše je tak nádherně vystavěno a stmeleno dohromady, že jsem žasla nad úžasnou prací režiséra a tvůrců filmu. Atmosféra z filmu přímo dýchá a hloubka zachycených citů je skoro hmatatelná. Z kina jsem odcházela plná dojmů a nadšení z tak krásného a přirozeného filmu prodchnutého citem. Tomu se říká filmové umění. (Viděno 1.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,7★)~ (14.03.2023)