Oši no ko

Rozhodně originální a neotřelý nápad, jak přispět do toho všeho isekai a reinkarnačního patosu, který nám sezóna co sezóna servíruje po kilech. Reinkarnace v dítko oblíbené idolky? Proč ne? Na mě každopádně moc barevné, moc "kjút", moc zářivé - tomuhle stylu absolutně neholduju, dost mi kazil požitek a obecně s tím neuměl dobře pracovat. I rádoby veselá Madoka věděla, kdy utlumit tóny. Veškeré vážnější momenty tudíž nevyzněly úplně tak, jak by správně měly. Iritovala mě řada faktů - jako třeba ten, že si dvojice sourozenců nedokázala jasně říct, kým v minulém životě byla a akorát chodila okolo horké kaše. Chápu, že se kolem toho asi bude točit budoucí děj, ale přišlo mi to skoro až zbytečné. Logicky - reinkarnuju se, nejsem v tom sám, tak si zjistím podrobnosti a bez zbytečných keců okolo. Ta kravka od ředitele agentury, která se o ně oficiálně starala, mi také přišla na hlavu - takže nejdřív chce podle a bez slitování prodat zatajené informace, že má Ai děti, pak bez zaváhání skočí batolatům na kecy o zadostiučinění a božstvu a nakonec je z ní bez dalších excesů naprostá klaďaska? Pěkně odfláklý a hloupý vývoj charakteru. Nebo co ten skoro až parťácký vztah mezi tříletým Aquou a režisérem? Obecně se v tomto ohledu Ruby a Aqua nekontrolovali a nikomu kolem jejich až přehnaně dospělé chování nepřišlo divné. Co naopak hodně uznám, tak náhled do zábavního průmyslu, kde jde jen o sledovanost a věhlas. Vše se tedy skrývá za intrikami, lži a s herci nebo idoly se zachází jako s póvlem, který je dobrý jen, dokud se dokáže sám vyšvihnout a generovat zisk. Naturalistické, nehrající si na nějaké haha-hehe nesmysly. Fajn byly i limity, s nimiž se museli sourozenci potýkat, jako třeba jejich vlastní těla. Ono se řekne, reinkarnovat se v dítě, ale zápasit potom s únavou a dalšími neduhy, kterými dětské tělo disponuje, není už tak lehké. Vesměs se mi lecčím hodinu a půl dlouhý první díl zavděčil, stejně tak mi dost věcmi přišel až příliš ujetý, nerealistický a odbytý. Uvidím, co odkryjí další, již regulérní díly, které by mohly uchopit trochu zajímavější příběhovou linku. (20.04.2023)

Jelikož Oshi no Ko tady není nijak rozděleno a výsledný komentář na účet celku si chci nechat, až dojde (přinejlepším) k rozuzlení, hodím své dojmy na hlavu 11. dílu, kterým končí i první série. Po prvním dílu, ze kterého byli všichni paf a extrémně ho přehodnocovali, zatímco se mnou ani nehl a popravdě jsem k němu měl hodně co říct proti, musím konstatovat, že jsem si k Oshi no Ko nakonec našel cestu, především přes charakter Aquy, jehož osud a cesta za zjištěním pravdy okolo toho, kdo mohl stát za smrtí Ai, mě zkrátka zajímala vůbec nejvíc. Ruby na měl byla moc sluníčková a ačkoliv to chápu vzhledem k tomu, jaký život měla před reinkarnací, zkrátka mi charakterově nesedla a byla mi po celou dobu přinejmenším lhostejná. Ze zbytku postav bych jen těžko vybíral nějakou, která by mě vyloženě zaujala. Možná Kana se postupem času projevila a dala prostor tomu, aby ji člověk aspoň trochu pochopil a vžil se do ní, ale na ní mi zase vadila poněkud otravnější, místy až zbytečně negativistická osobnost. Jinak samozřejmě chválím naturalistický přístup k šoubyznysu, který je zde ukázán v pravém světle a nehraje na žádný idealistický patos. Za jednu z nejsilnějších dějových linek považuju tu zaobírající se chováním lidí na internetu a jak jen pouhé negativní komentáře dokáží dohnat člověka k pokusu o sebevraždu. Zbytek byl celkem fajn, bavil mě, sem tam mírně iritoval prvoplánovým dramatem a přílišnou barevností, ale jinak z něj mám pozitivní dojmy a těším se už teď na pokračování. (01.07.2023)