Barva ráje

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Melancholický skvost - příběh slepého chlapce, kterého se chce vlastní otec zbavit, aby se mohl znovu oženit. Myslím, že asi nelze necítit smutek a zoufalství společně se stále znovu opouštěným chlapcem - vždyť každý z nás je dítětem, které touží, aby jej rodiče milovali a přijali i s jeho chybami a nedostatky. (05.05.2012)

Tak dobře udělaný film s takovým námětem bych z této oblasti světa opravdu nečekal. Kamera vedená téměř uměleckým okem, optimismus zrakově postiženého chlapce dýchá ze snímku plnými doušky a vztah babičky i otce k dítěti je ztvárněn mistrovsky. To jsou prvky, které přisuzují tomuto snímku podle mého mínění vlastnosti Oscarového filmu. Škoda, přeškoda, že nebyl nominován. Režisér Majid Majidi má cit a před sebou, doufám, ještě hodně zajímavých filmů a jistě mnoho zasloužených uznání. (18.06.2007)

Ten, kdo četl Korolenkova Slepého muzikanta, si na tomto filmečku pošmákne stejně jako na knize, ačkoliv se děj odehrává v obou případech někde jinde a jinak. Oba příběhy však spojuje jedno, a to vhled do duše od narození nevidomých, a jak se s tímto handicapem vyrovnává jejich nejbližší okolí... U Korolenka se jedná o Rusko 19. století. V Barvě ráje se vše odehrává v Íránu koncem 20. století... paralely jsou však nadčasové... a jednoho přinutí se hlouběji zamyslet nad podstatou svého vizuálního vnímání světa, které nás občas činí ke světu slepými a v horším případě i hluchými... (04.03.2011)

Jiné hodnocení mě absolutně nenapadá, ty dvojky a trojky, co tady vidím, vůbec nechápu..? Nedávali to někdy v televizi jako náhradu za předem avizovaného Terminátora? Fakt tomu mohl dát dvě pecky někdo z lidí, kteří holdují Majidiho filmům? Ještě 11 minut před koncem to bylo jen o čisté kráse, úplně ve finále to posmutnělo, ale i ten smutek byl logickým a vhodným střípkem do mozaiky, která měla jednoho společného jmenovatele - schopnost hlubokého citu ke všemu živému - lidem, ptákům, rybám, přírodě... Nejen že se mi moc líbilo ústřední téma, nejen že to mělo fantastickou kameru, nejen že byla babička babičkou, učitel učitelem a slepý chlapec senzitivním slepým chlapcem, ale taky jsem se třeba dozvěděl, jak se na íránském venkově staví domy, jak tam probíhají námluvy, a jak nádhernou tam mají krajinu. Přiznám se, že jsem to absolutně netušil... Budu- li mít někdy tu možnost, rozhodně se tam chci vydat. Jako člověk sledující povětšinou mainstreamová média jsem tuto zemi dodnes vnímal jako pouštní krajinu ovládanou fanatickými duchovními, jako součást osy zla (že pane Bushi). Díky Majidimu vidím, že nějací Chomejníové mohou lidi z íránského venkova vnímat podobně jako já - jako nějaké sci-fi postavičky v podivných hábitech, se starostmi a proklamacemi, kterým je pro normálního smrtelníka těžké porozumět. (11.01.2014)