Réžia:
Kaneto ŠindóScenár:
Kaneto ŠindóKamera:
Kijomi KurodaHudba:
Hikaru HajašiObsahy(1)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (130)
„Když je tma, nemůže se už více setmít!“ Tak tohle je už podruhé, co jsem se setkal s japonským uměním ze zcela „obyčejného“ dramatického příběhu udělat dost silnej horor a vyvolat ve mně přesně ty tísnivě divné a zvláštní pocity a napětí, které se nepodaří kdejakému zjevnému hororu. Tím prvním případem byla kniha „Písečná žena“, tak nenormální a psychologicky ujetý příběh, že jsem si v samotném závěru musel říct . „Ty vole, tohle je normálně horor“. ONIBABA je druhej případ. Ač je to „pouhé“ drama odehrávající se převážně ve třech lidech a na dost omezeném prostoru, sledování příběhu ve mně vyvolávalo hodně zvláštní pocity a já se nebojím tento film označit za skvělý psychologický horor. Být na tom večer v kině, asi bych se pak bál jít sám domů. A navíc, posledních 10 minut je naprostá nejen psychologicko hororová masírka. To je čistej horor! Výtečná práce. ()
Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? ()
Onibaba je filmem dokonalé atmosféry - dvě ženy žijí ve středověku v chajdě mezi vysokými stébly trávy a protože je válka, nejsou ukojeny jejich přirozené potřeby. Když dostanou jídlo, hltavě ho do sebe cpou. A co se asi stane, když se jim ,,do sousedství" nastěhuje mladý voják? Pokud vám někdo Onibabu doporučil a vy po první půlhodině sledování nevíte proč, doporučuji vydržet. Film je totiž výborně vygradován a co se děje na konci, to je neskutečný úlet. Koho jsem si vážně oblíbil, to jest starší z obou žen. Žena s bílým pruhem vlasů (zdalipak se tím inspirovali tvůrci Sweeneyho Todda?), která s postupujícím dějem ukazuje stále více ze svého poprsí a ke konci je tak nadžená, že souloží se stromem? To je prostě úchvatná postava! Film je navíc kvalitně natočen - na Japonsko 60. let má velmi mazanou kameru, hudbu i herecké výkony. ()
Za pampovou trávou hustou tak, že by se dala katanou krájet, a dost možná ještě dál, je hluboká a temná jáma, v níž přetrvává pradávná kletba. A poblíž té jámy, ve své skromné chýši, přebývají dvě nadržené ženské. Tchyně se snachou. Umíte si tedy představit, jaké pozdvižení vyvolá jeden navrátivší se chlap z války .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) ()
Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. ()
Galéria (60)
Zaujímavosti (8)
- Onibaba je stvoření z japonského folkoru, které vypadá jako stará žena, ale ve skutečnosti je to Yokay, což je démon, duch či monstrum, které se živí lidmi. (alonsanfan)
- Film je zařazen v knize „101 hororů, které musíte vidět, než umřete“. (pornogrind)
- Pro natáčení nebylo snadné najít rozlehlá pole trávy susuki, protože se jich již moc nevyskytovalo. Režisér vyslal své asistenty a ti jedno takové objevili nedaleko řeky. Štáb se na místo přestěhoval a po dobu natáčení zde žil. Platilo pravidlo, že kdo místo pustí, nedostane zaplaceno. Natáčet se mohlo jen ve dne, protože v noci se řeka rozvodňovala. Noční scény se točily tak, že se pomocí zástěny blokovalo sluneční světlo. (Cherish)
Reklama