Mariupolis 2
Mariupolis 2
Réžia:
Mantas KvedaravičiusObsahy(1)
Zatímco některá města ilustrují civilizační pokrok, jiná se stávají mementem lidského úpadku, bezohlednosti a zkázy. Ukrajinský Mariupol je pod palbou ruských agresorů, v ulicích leží bezvládná těla a z řady budov už zbývají jen trosky. Litevský režisér Mantas Kvedaravičius se do Mariupolu vrátil po šesti letech, aby zachytil nečekané pokračování nehostinné, každodenní reality ostřelovaného města. Přestože za svůj návrat zaplatil životem, jeho snoubence se podařilo zajistit a vyvézt natočený materiál. Mariupol 2, vedený v duchu veristické dokumentaristiky, přináší unikátní, hyperrealistické svědectví o válce i altruismu ukrajinských obyvatel. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (6)
Autora snímku zastřelili Rusové. Syrové záběry z března vyvezla jeho přítelkyně. Skupina starších obyvatel a matek s dětmi se skrývá v kostele zničeného města. Dvě hodiny jsou v pozadí slyšet výbuchy a střelba, občas proletí kulka. Na obzoru dýmí ostřelovaný Azovstal. Zmar, sutiny, beznaděj a snaha přežít. ()
// Tohle se nedá hodnotit, tohle se musí vidět. A některým bych to dal pro jistotu povinně naživo přímo z dějiště. ()
Bylo mi divné, že by takhle rychle mohl vzniknout plnohodnotný dokument, ale na varovné signály jsem nedbal a na film šel. Brzo jsem zjistil, že tohle fakt plnohodnotný dokument není. Tohle je jen hrubý sled záběrů, které Mantas Kvedaravičius v Mariupolu pořídil, a nepořídil nic zajímavého, co byste dávno neviděli v televizním zpravodajství. Celý pobyt zřejmě strávil v jednom malém sousedství, takže se v záběrech stále opakuje týchž pár domů, titíž lidé a tentýž pes. Nemá to ani žádný vývoj, protože je vše zničené už na začátku. Většina filmu jsou dlouhé záběry na zničené domy a dlouhé záběry na lidi, jak vykonávají nějakou činnost jako třeba odklízení trosek. Záběry, které by v plnohodnotném dokumentu měly 10 vteřin, tady mají dvě minuty. Nejzajímavější je film ve chvílích, kdy některý obyvatel něco vypráví, třeba jako ten děda, co se zamýšlel nad tím, že čím "poctivější" vládu Ukrajina má, tím hůře se lidé mají, takových momentů je ale ve filmu žalostně málo. Nechci nijak zlehčovat utrpení lidí na Ukrajině, které je nesmírné, celá válka je strašlivá lidská tragédie, ale tento film fakt nepřináší nic zajímavého (sice jsou lidé, co jsou schopni tvrdit, že na Ukrajině žádná válka není (jako třeba jedna moje spolužačka z gymplu), ale ti se na tento film stejně nepodívají, maximálně mu dají bez zhlédnutí odpad). Režiséra Kvedaravičiuse lituju, škoda každého mladého života, jeho smrt ale bohužel byla úplně zbytečná. ()
Silné je prostředí, silný je příběh vzniku snímku. Snímek samotný je ale slabé domácí video člověka, který nedbá na alespoň minimální informační hodnotu, a těch pár zajímavých myšlenek na dvouhodinové stopáži zachytí vlastně spíš omylem. Hrozná škoda. Dvouhodinový záběr z průmyslové kamery na ostřelovaný Azovstal podkreslený rozhovory s obyvateli Mariupolu by dopadl umělecky a informačně mnohem lépe než tento zdánlivě nesestříhaný chronologický export záběrů z mobilního telefonu... Přesto nemohu říct, že bych zhlédnutí úplně litoval. KVIFF 2022 ()
Jsem rozpolcená. Snímek má do dokumentu hodně daleko, jeho jediná hodnota je vlastně to, že režisér na Ukrajině umřel a jeho žena posbírala materiál, který natočil, slepila k sobě a odvezla do Cannes. Jsou tam chvilky, kdy si uvědomíte, co pro obyčejné lidi žijící v troskách válka znamená - obchází domy, konstatují, že umřeli asi po zásahu střely, zjistí, že mají funkční generátor, odsunou mrtvoly a generátor si odnesou... A přitom prostě neváhají. Ale to je prostě válka. Tak to prostě je. Co mají dělat jiného? Odsuzovat je nemůžeme. Nebo když vyhánějí psa od zbytků, protože už jim snědl poslední kostku másla. Je to úsměvné a smutné zároveň. Ale 90 % filmu jsou celky panorama Mariupolu a vidíme ostřelování Azovstalu v dáli... Jako dokument to prostě nefunguje. ()
Galéria (9)
Fotka © Mantas Kvedaravičius
Reklama