Otec a syn

Bytostně mužské >intimní< drama. . . . Jak někdo o tomto filmu - i jiných dílech A.S. - může tvrdit, že postrádají příběh? Navíc jeho filmy jsou plné zvláštní, až nadčasové (svým způsobem oduševnělé) vizuální krásy... A zvláštní poetiky a neuchopitelného napětí... . . . "Otec a syn" je prostě skvělé, lidsky nesmírně citlivě uchopené dílo o věcech lidských... Poutavý scénář... Skvělé herecké výkony... Okouzlující kamera... Útržkovité tóny místy jakoby mimodějné hudby... Nádherná filmařina! . . . Dle mého skromného názoru je Alexander Sokurov vskutku důstojný >nástupce< díla Andreje Tarkovského. - - - P.S. Zaznamenáníhodné jsou i Lisabonské exteriéry filmu - ta typická žlutá tramvaj, cinkající na úzkých kolejích, zasazených ve věkem ohlazené kamenné dlažbě, staré oprýskané domy ve strmých ulicích nad mořem, všechny ty ač prosté, přesto nádherné záběry na město, které samo o sobě má silný genius loci, které je plné prostého tajemství... Až jsem si jen tak maně vzpoměl na Wendersův Lisabonský příběh... :-) (09.11.2007)

Výraz "spirituální incest" je trefný, ale dá se jít ještě dál a položit si otázku - proč, když sledujeme dva polonahé muže v těsném objetí, když vidíme formou detailních záběrů a protizáběrů jejich mlčící láskyplné pohledy, proč, když je celý film zalit měkkým slunečním svitem a tónován do teplých barev jako paraguayská telenovela, proč, když hraje lyrická hudba slavného ruského stejnopohlavníka Čajkovského (a Sokurov nás touto informacípřímo praští po hlavě), proč nejsme ochotni si domyslet to, co bychom si automaticky domysleli u jakéhokoliv jiného vztahu? Proč vztah těchto dvou postav nevnímáme jako homosexuální, přestože se, jak již zde bylo poznamenáno u jiných uživatelů, pohybují v čistě mužském světě (těch pramálo ženských postav je vždy symbolicky i fyzicky odděleno od mužských postav - jako synova přítelkyně /skrze okno, balkon/) a neznajíce titul filmu či přeslechnouce jak se oslovují bychom v nich viděli příslušníky sexuální menšiny? Ve filmu tak, kdo chce, může stejně dobře číst intimní lidské drama stejně jako filmovou hru s kulturními a sociálními očekáváními diváků, které z civilizačních důvodů brání domyšlení jinak snad logického dějového vyústění a vyvolávají nepříjemné pocity návratem vytěsněných psychologických sil. (24.02.2015)

Ruský film od režiséra Sokurova jsem shlédl na Febio Festu a jsem unesen (upozorňuji, že byl první, který jsem viděl od pana Sokurova). Byl to osvobozující zážitek, všechny city byly odhaleny do morku kostí a bez ostychu, jak potom zamrzí, že diváci nic nepochopili a po 20 minutách odcházeli ze sálu. Byl to jeden z těch příběhů, kde slova jsou druhořadá, kde stačí pohled, náznak, kde není potřeba rozmáchlosti (tak jako u předchozího filmu Ruská archa). Zde stačila pouze pokora k protagonistům, kteří byli skuteční lidé z masa a kostí, oba byli vojáci (dle toho také jednali). Uvědomme si, že žili bez ženského elementu ve svém světe uzavřeni od všeho kolem: v dnešní době bez citů a hrubosti je třeba obnažovat city častěji a proto jsem rád, že se režisér rozhodl pro tento přístup. Zaslouží si obdiv. (10.04.2005)

Film je o otcovi, vojakovi, ktorý sa nedokázal vyrovnať s odchodom z armády. Ale musel, jeho najlepší kamarát dostal rozkaz k boju, kde celá jeho jednotka zahynula, iba veliteľ prežil. A tak sa rozhodol svoju jednotku pomstiť tým, že zastreli veliteľa, ktorý mu vydal tento rozkaz. Veľmi ťažký, psychologický náročný film. Ale neviem, či vôbec stojí za pozretie. (19.07.2020)

Krásná, ale nic nenabízející krabička. Zdá se, že v tomto filmu je hlavní forma dokonalost obrazu. Povedlo se. Bohužel, když si formu odmyslím nacházím pramálo. Nemůžu si pomoc, vše se mi jeví točeno pouze na efekt, patetický projev postav mě do děje nevtáhl. Toho je zde i tak málo, ale to by mě nevadilo, kdybych na oplátku získala nějaký přísun emocí. Po konci filmu jich však zůstávám prosta. Takže výsledek nemastný neslaný. Přestože tento film už svou výtvarnou podobou či nekonvenčností průměrný jistě není, dávám za 3. (09.01.2009)