Otec a syn
Otec i syn
Vater und Sohn
Father and Son
Réžia:
Alexandr SokurovScenár:
Sergej PotěpalovKamera:
Alexandr BurovHrajú:
Andrej Ščetinin, Alexej Nejmyšev, Alexandr Razbaš, Jaime Freitas, Fjodor Lavrov, Marina Zasuchina, Anna AleksachinaObsahy(1)
Otec a syn žijí společně v podkrovním bytě. Otec má za sebou válečnou zkušenost, syn se pro ni teprve cvičí. Střecha sousedního domu jim slouží jako hřiště, cvičiště i místo odpočinku. Někdy vypadají jako bratři, jindy dokonce jako milenci. Syn má přítelkyni, která na otce trochu žárlí. Naproti tomu nikdo jiný než právě on neumí syna utišit, když ho ve spánku přepadnou noční můry. Oba přitom vědí, že se budou muset za čas rozloučit. Režisér Alexandr Sokurov tímto filmem navazuje na starší titul Matka a syn (1996). Z hlediska intimního tématu vytváří zajímavý protiklad k politicko-historickým dílům, jimž se v posledních letech věnoval (Moloch, Taurus, Slunce a Ruská archa).
Otec a jeho dospievajúci syn vyzerajú ako dvaja bratia. Žijú v malom podkrovnom byte. Otec dlhé roky slúžil u letectva a hoci je ešte stále mladý, predpisy ho prinútili odísť už v strednom veku do dôchodku. Ešte počas štúdií prežil jedinú lásku svojho života, oženil sa s ňou a narodil sa mu syn. Manželka však čoskoro zomrela a tak zostal so synom sám. Syn vyrástol a má sa z neho tiež stať vojak. Pre otca je jeho syn jediným spojivom s minulosťou a mŕtvou manželkou - každý deň mu črty synovej tváre pripomínajú tvár milovanej ženy. Syn, ktorý vyrastal bez materinskej nehy, miluje svojho otca hlbokou synovskou láskou. Otca so synom spája krehké puto a vzájomná zodpovednosť. Ale teraz už na syna čaká dospelosť. Musí sa rozhodnúť medzi oddanosťou k otcovi a vlastným životom so svojím dievčaťom. Cesty otca a syna sa musia rozísť, aby sa v budúcnosti opäť a inakšie spojili. Film režiséra Alexandra Sokurova je po filme Matka a syn druhým dielom trilógie o medziľudských vzťahoch. Zatiaľ čo prvé dva diely sa venujú putu medzi rodičmi a dieťaťom, tretí zamýšľaný diel s názvom Dvaja bratia a sestra má byť analýzou súrodeneckých vzťahov. Podobne ako Matka a syn je aj snímka Otec a syn skôr meditáciou ako príbehom. Zobrazuje ideál otcovsko-synovskej lásky, ale aj bolesť, ktorú nevyhnutné nalomenie tohto ideálneho vzťahu prináša. Na MFF Cannes získal film Cenu FIPRESCI. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (20)
Velmi nudný a nechutný film. Režisér vykreslil vztah otce se synem jako nějaký milenecký vztah. Když třeba leží v posteli, dívají se na sebe a hlavy mají od sebe asi jen 5 cm, tak už jsem fakt čekal jen, kdy si dají francouzáka ! Připadalo mi, že celý film je jen o nenaplnitelné touze k incestu, ke které nakonec opravdu (bohužel/bohudík), nedojde. ()
Bytostně mužské >intimní< drama. . . . Jak někdo o tomto filmu - i jiných dílech A.S. - může tvrdit, že postrádají příběh? Navíc jeho filmy jsou plné zvláštní, až nadčasové (svým způsobem oduševnělé) vizuální krásy... A zvláštní poetiky a neuchopitelného napětí... . . . "Otec a syn" je prostě skvělé, lidsky nesmírně citlivě uchopené dílo o věcech lidských... Poutavý scénář... Skvělé herecké výkony... Okouzlující kamera... Útržkovité tóny místy jakoby mimodějné hudby... Nádherná filmařina! . . . Dle mého skromného názoru je Alexander Sokurov vskutku důstojný >nástupce< díla Andreje Tarkovského. - - - P.S. Zaznamenáníhodné jsou i Lisabonské exteriéry filmu - ta typická žlutá tramvaj, cinkající na úzkých kolejích, zasazených ve věkem ohlazené kamenné dlažbě, staré oprýskané domy ve strmých ulicích nad mořem, všechny ty ač prosté, přesto nádherné záběry na město, které samo o sobě má silný genius loci, které je plné prostého tajemství... Až jsem si jen tak maně vzpoměl na Wendersův Lisabonský příběh... :-) ()
Film "spirituálního incestu". Komplikovaný vztah otce a syna, který hraničí s přitažlivostí na straně jedné a nevraživostí na straně druhé. Jeho velice jemný vývoj vytvářejí postavy zasazené do nejmenovaného města: lokace, které se zdají být divadelními kulisami, což Sokurov podtrhl i v záběrech - velmi vzdálená mizanscéna vypadá trochu jako malovaná, neskutečná spojení střech a mořské hladiny ... . Na expresivitě přidává i tónování červeným filtrem. Dojem neskutečnosti posiluje nedostatek časového určení. Zdá se, že děj probíhá v několika dnech, které se zdají být konjunkturou rána a večera, ale uběhly celé roční doby ... Stylizované herectví, které otvírá pohled do nitra postav a lyrizuje, se snoubí s banalitami každodenního života. ()
Výraz "spirituální incest" je trefný, ale dá se jít ještě dál a položit si otázku - proč, když sledujeme dva polonahé muže v těsném objetí, když vidíme formou detailních záběrů a protizáběrů jejich mlčící láskyplné pohledy, proč, když je celý film zalit měkkým slunečním svitem a tónován do teplých barev jako paraguayská telenovela, proč, když hraje lyrická hudba slavného ruského stejnopohlavníka Čajkovského (a Sokurov nás touto informacípřímo praští po hlavě), proč nejsme ochotni si domyslet to, co bychom si automaticky domysleli u jakéhokoliv jiného vztahu? Proč vztah těchto dvou postav nevnímáme jako homosexuální, přestože se, jak již zde bylo poznamenáno u jiných uživatelů, pohybují v čistě mužském světě (těch pramálo ženských postav je vždy symbolicky i fyzicky odděleno od mužských postav - jako synova přítelkyně /skrze okno, balkon/) a neznajíce titul filmu či přeslechnouce jak se oslovují bychom v nich viděli příslušníky sexuální menšiny? Ve filmu tak, kdo chce, může stejně dobře číst intimní lidské drama stejně jako filmovou hru s kulturními a sociálními očekáváními diváků, které z civilizačních důvodů brání domyšlení jinak snad logického dějového vyústění a vyvolávají nepříjemné pocity návratem vytěsněných psychologických sil. ()
Otec a syn je druhým kouskem Sokurovovy prozatím nedokončené třídílné skládačky tematicky zabývající se mezilidskými vztahy (poslední díl Dva bratři a sestra je ve fázi příprav). Sokurovovou ideou, jak on sám tvrdí, bylo "vytáhnout myšlenku z předchozího filmu a rozvinout ji ve filmu následujícím." Postava otce je přeměněným elementem syna z první části trilogie Matka a syn, v posledním střípku "rodinné trilogie" by zas měla figurovat rozvinutá postava syna (Otec a syn) transformovaná do podoby bratra (Dva bratři a sestra). Trilogie by pak měla působit jednolitým homogenním dojmem. [==] Celý film prostoupený určitým napětím definuje komplikovaný vztah otce a syna, jejichž až někdy velmi intimní soudržnost zobrazuje Sokurov vesměs ve velkých detailech. Místo, čas a prostor jsou pro příběh naprosto nedůležité, snímek se odehrává kdysi kdesi. [==] Každé sebemenší gesto, každý pohled (zaznamenávající význam určité skutečnosti) či jen náznak má svůj konkrétní účel. Film, jenž mě fascinuje svou mnohoznačností a obrovským přesahem, často nutí diváka si jen domýšlet, jak by to vlastně mohlo být. Jsem přesvědčen, že každý, kdo tento snímek zhlédl, si z něj odnesl něco jiného a vnímal jej v odlišných souvislostech, příznačné vlastně pro celou Sokurovovu tvorbu. [==] Podkrovní byt, ve kterém otec a syn společně žijí, představuje jejich jakési soukromé universum, do kterého není "nikomu" povolen vstup. Střecha domu, kde oba protagonisté provozují nejrůznější činnosti, pak prezentuje určité spojení se světem, které je ale determinováno okolním mořem (nekonečnem). Dům je jím jakoby symbolicky obklopován... Otec ví, že syn zanedlouho vypluje z rodinného přístavu, chce s ním strávit poslední společné chvilky, o to intenzivněji je vztah zobrazen, střídající se intimní pohledy a doteky jsou v ostrém kontrastu se znepokojujícím soupeřením a souboji. Jak už jsem výše uvedl, vztah otce a syna je kamerou prezentován především velkými detaily jejich tváří. Kamera se občas oddálí a následně odvrátí, což působí záměrně rušivě a symbolizuje to určitou nejednoznačnost a nejasnost vztahu. Na jednu stranu silná až patologická láska otce, na druhou stranu určitý druh opovržení, se kterým se syn občas hůře vyrovnává... Zatímco otcova "přirozená" náklonnost k potomku z filmu vysloveně sálá, u syna to tak průhledné není, přesto si pozorný divák může hned v úvodu povšimnout, jak Sokurov umně dokáže prezentovat rozdíl mezi vztahem syna k "přítelkyni" (určitý odstup) a otci (plná důvěra)... Sokurov je známý tím, že do rolí obsazuje především neherce. Ani Otec a syn není výjimkou. Herecké výkony jsou ale velkou devizou snímku, jejich přirozenost a čistota dodávají filmu nezaměnitelnou atmosféru. [==] Kompozice obrazu (mlžný opar) připomínající snové představy ještě více umocňuje již tak velkou nejednoznačnost snímku. Jak už to u Sokurovových filmů bývá, postavy nejsou příliš důležité, obsahová stránka ustupuje do pozadí, místo ní se do popředí dere nálehavost sdělení, které každý divák pochopí odlišným způsobem. [==] Po zhlédnutí tohoto Díla se pro mě Sokurov již navždy stává Básníkem obrazu. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků roku 2007. () (menej) (viac)