Zlaté ptáče

Černý pátek, tedy den, kdy krach na newyorské burze odstartoval společenský, hospodářský i politický úpadek celosvětového významu, byl a stále je bezesporu vnímán jedním z nejtragičtějších okamžiků novodobých dějin. Krize, pohlcující více než polovinu světa, byla kromě jiného akcelerátorem zrodu vyhraněných militantních formací, získávajících stále silnější podporu především v Německu a Itálii. V českých podmínkách se hospodářská krize nejcitelněji odrazila na životech nejchudších, kteří jen s obtížemi dokázali vzdorovat nepříznivým podmínkám i planým slibům vládnoucích stran. Skupina umělců, sdružená v jakýsi avantgardní spolek mladých levicových intelektuálů v čele s E. F. Burianem, si poměrně záhy prosadila vznik celovečerního hraného filmu, který by v jistém slova smyslu reflektoval některé důsledky krize a jejího trvání. Nezaměstnanost, hlad, bída, strach, co přinese zítřek. Želbohu, jakékoli smělé plány o uchopení scénáře v jeho dokumentární naléhavosti rozbila režisérova představa, rámovaná chatrným milostným romanetem srdečného dělníka a zoufalé barové tanečnice, hledajíc přitom záchranu v osobě malé dcerky titulního hrdiny. Jak Otomar Korbelář, tak Ela Šárková, výrazná představitelka pražské kabaretní a operetní scény, neměli příliš možností povznést své postavy nad lacinou sentimentální úroveň, umanutě vyžadovanou režisérem i jeho neumětelskou dcerkou, dosazenou na místo nejchoulostivější. V čem je tedy snímek pozoruhodný pro současného diváka? Minimálně v jeho historickém zachycení nejslavnějšího voicebandového období zpěváka a hudebního skladatele E. F. Buriana, který tehdy po uměleckých neshodách s Frejkou a Honzlem stál na prahu vlastní divadelní scény, později slavného a (nejen) levicovým obecenstvem vyhledávaného "déčka". Burianova osobitá interpretace dodnes populárních jazzových songů a melodií, ilustrujících vskutku atypickou část tehdejší popmusic, zde nabývá zvláštní, takřka jedinečné hodnoty, umožňující alespoň symbolicky nahlédnout do duše tohoto věčného rváče se životem. V jistém ohledu je Zlaté ptáče potom jediným autentickým záznamem Burianova pěveckého i hereckého výkonu zároveň. (17.11.2014)

No po filmařské stránce naprostý kýčovitý brak, ale to u režiséra Kmínka nebylo zas až tak nic překvapivého. Film má tolik chyb a technických nedostatků, až to budí smích, viz například některé nelogické dějové zvraty, nešťastné vysvětlení, že jde jen o sen a že to děcko (i barová tanečnice) ve skutečnosti neumřeli. Já to opravdu nepostřehl a bral za samozřejmost a pomalu sem se neubránil slzám, ač mě ten nemožný tlustý fakan (nejslabší článek filmu, režisérovo vlastní dítě, od té doby se v šoubyznysu vůbec nic nezměnilo) kterému vůbec nebylo rozumět, po celý film neuvěřitelně štval. Svým způsobem jak to bylo ale pitomé, tak to bylo místy i docela hezké, milé a kouzelné. Scénář nebyl vůbec špatný, chytnout se tohoto námětu v té době někdo z renomovanějších režisérů (napadá mě například Innemann nebo Machatý) a mít i dostatek financí, mohl to být docela dobrý dramatický trhák, který se mohl objevovat pravidelně dodnes na našich obrazovkách, takhle jde o právem zapomenutý a opomíjený film, televize se filmem moc nechlubí, nejspíš proto aby se zakryly ty tzv. špatné filmy a divák byl přesvědčen o tom, že v tý době vznikaly jen samé dodnes reprisované klenoty, no ještě že tu máme ten CS-film. Pro Korbelaře to byla opravdu první větší dramatická role, celkem se mi zde i líbil, krasavice Šárková v lehce erotické roli, mě ale moc nezaujala, i když její kladný a vřelý vztah k dětem byl nepopíratelný, trochu si šlapala na jazyk a nebyla ani tak hezká, jako ve svých jiných pozdějších filmech, zajímavé, když ji tu bylo 25 a byl to jeden z jejích prvních filmů, nejspíš i u ní platilo, čím starší tím krásnější a filmově vyzrálejší, ale s tím omezeným rozpočtem prostě žádné velké zázraky dělat nešly. Dále co mě zde štvalo byl naprosto nezáživný a brakovitý hudební doprovod (včetně zpěvu) a role tyranského majitele hostince (lidská povaha se od té doby vážně moc nezměnila), ten byl taky směšný až úděsný. Film má tedy podle mě hodnotu hlavně tu dokumentární, občas to vypadalo jak když se člověk kouká na Čáslavského dokumenty z tý doby (pece, kouřící komíny, ocelárny, fabriky). Film je z roku 1932 a i tady najdeme odezvu na "Velkou hospodářskou krizi" z třicátých let, jak v dialogu u píva, tak i obrazně. Strašně nešikovný, ale jinak docela milý film:-) (28.11.2011)

Naprosto nezvládnutý film. Nechtěná parodie. Smál jsem se od začátku do konce (kromě dialogu o nezaměstnanosti). Strašný dialogy, strašný scénář i herecké výkony. A hlavně ten spratek byl k nas..naštvání. Tohle se opravdu nepovedlo. Inu v každé době vznikají dobré (v dnešní době to moc neplatí) i špatné filmy. (17.11.2013)

Malá Dáďa Kmínková jako čtyřletá Robinsonka, Ella Šárková jako božský mateřský vamp (žánr něco epes, tančí, zpívá, pusu má jako malinu, nožky má...) cele inspirována zámořskou Plavovlasou Venuší ze šantánu Modrý anděl a dokonalý Korbelář v každém směru (hotový předvoj Tuláka Macouna). Lze něčemu takovému odolat? Desetiletí omylů filmových historiků se nám to sice snažilo namluvit, ale ta léta jsou naštěstí již pasé. "Na hosty buď přívětivou, žádný fóry, žádný kravály!" Teď už k dokonalosti chybí jen dvojice pohádek opět s Dáďou v hlavní roli. Konečně, společně s Klubem tří mohu Oldu Kmínka zahrnou mezi své oblíbence. Srdce mně to může utrhnout, když maličká naposledy vyžaduje písničku o ptáčkovi... _ Mimochodem, Machatý, že budeš opisovat i zde? I ty jeden filuto! (14.10.2011)

Olda Kmínků je záruka vcelku kvalitního guilty pleasure zážitku. Zlaté ptáče by v základu nabízelo silný příběh o nezaměstnanosti a stále více chudnoucím dělníkovi, ale to by si ho nesměl vzít pod palec Kmínek, který svojí neuvěřitelnou neschopností dokázal i z něčeho takového udělat komedii říznutou červenou knihovnou a samozřejmě nezapomněl obsadit do důležité role svoji dcerku, která jako vždy předvádí zábavný anti-herecký výkon, většinu záběru se nezapomene podívat do kamery, vše říká pomalu a po slovech stejným způsobem jako v Perníkové chaloupce (takže to vypadá, že si není schopná zapamatovat ani pár slov) a scéna jejího umírání je jedna z nejlepších z celého filmu, protože v ní se patos stal tak moc patetickým, až opravdu vypadá jako neidentifikovatelný hlubší účel. Nic ale nemá na scénu jejího pohřbu, ve které Petr nese její rakev a ta je tak objemná, že i kočku by do ní sotva šlo nacpat, takže Haničku asi někde namleli. Připočtěme i nesmyslné rámování, prapodivné střihy jak někde mezi naprostým amatérismem a nechtěnou avantgardou, lacinou výpravu, velké množství uřezaných hlav v záběrech (zase mě ale přitom napadlo, že by se takhle dal udělat experimentální horor) a závěr ve stylu "byl to jenom sen!", aby to neskončilo strašně depresivně, ale naopak strašně vesele. Jo, a záběry z továrny jsou taky kapitola sama o sobě, mnohdy jsou z náhodných míst a objevují se v ní náhodné detaily na náhodné stroje v naprosto náhodném sledu, jehož náhodnost akorát tak mate v tom, co ta továrna sakra produkuje. Ono to ale není důležité, takže je Kmínkovi fuk, že to nedává smysl, jenže bohužel je mu fuk i to, že to hlavní, tedy příběh, zde taky nedává smysl. Třeba by mě dost zajímalo, jak se Ella za Haničkou vůbec dostala. A proč umrzla na tom hřbitově. A bylo by toho víc a víc, jako třeba mizerná práce se světly, idiotské dialogy... a dál už nebudu pokračovat, jelikož s tím nehodlám mrhat víc času. Začátek a konec top, prostředek filmu utrpení, takže takové hezké recesistické tři za veškerou zábavu, které žel nebylo víc. Objektivně samozřejmě odpad, max. jedna hvězdička za potenciál samotného námětu. 3* (29.05.2024)