Zachraň si, kdo můžeš (život)

„Jsem Jean-Luc Godard, uznávaný francouzský režisér nové vlny, mohu natočit dvouhodinový rozklad psího exkrementu a někdo to jistě označí za umění, jenže to by nebylo dostatečně sofistikované. Raději natočím úplně banální historku o rozpadajícím se vztahu, jejichž postavy budou vyslovovat věty typu „není nad pořádné jebání do řiti“ a kterou okořením několika extrémně zpomalenými záběry – jo, z toho budou jistě všichni na větvi.“ Nemám nic proti experimentům, které nejsou pouze samoúčelnou hříčkou, jenže právě tento film mne nedokázal přesvědčit, že jí není. Mějte mě klidně za ignoranta, ale o filmovém umění mám poněkud odlišnou představu. 40% (18.12.2006)

"Sauve qui peut (la vie)" je zajímavá směs formy a obsahu. Používány jsou zpomalené sledy snímků pro narušení rytmu vyprávění. Tyto změny se ve filmu zdají být zcela nepřirozené, odrážejí však náhodnost a nepředvídatelnost podobně jako skutečné události mohou ovlivnit náš smysl pro realitu. (Nečekaná událost může snadno narušit to, co vnímáme jako realitu a jak rychle nám ubíhá čas, ale čas bude i nadále mít stejný rytmus pro všechny ostatní touto událostí nedotčené). Podobná je práce se zvukem. Zvuky někdy překrývají dialogy, jindy jsou ruchy postupně odfiltrovány nebo je zvuk zcela odříznut. Relativně lehký film (navzdory těžkým tématům) a asi jedna z více konvenčních prací autora. Každopádně zábavné. Produkce: Sara Films (25.01.2017)

Jsem z Godardova filmu poněkud, ne, dost nejistý. Asi jsem nepochopil o co vůbec v tomto snímku šlo a jen s velkým přemáháním jsem se snažil vydržet až do konce. Bohužel, nepovedlo se. Pan Jean-Luc mě neoslovil svou nespoutanou a absolutně svobodnou formou pojetí filmu a chvílemi jsem myslel, že porucha je na mém přijímači při trhaných zpomalených scénách, ale spíš to vypadá že poruchu měl v hlavě sám režisér. Hvězdičku dávám za docela povedené obsazení a druhou za pokus o experiment. Ty další tři nedávám, protože mě to nebavilo a neoslovilo, nerozumím francouzsky a děsně jsem se nudil už jenom při pohledu na tak příšerné snímání kamerou. Pan kameraman asi pojem jako kompozice zlatého řezu na fakultě nikdy neslyšel, ale možná to byl záměr jak odradit i ty největší fanoušky francouzského filmu. Tak prosím, zachraňte si kdo můžeš (život, volný čas nebo zdravý rozum, to je už jedno...) a nedívejte se na to, pokud nemusíte. (05.12.2006)

Snad první film (resp. režisér), který mě dokázal vysloveně vytočit. A to byl zřejmě účel. Film bez pravidel, který kašle na všechny školní poučky a doporučení, kde si pan režisér dělá, co se mu zamene. Někdo s jménem Jean- Luc Godard si to samozřejmě může dovolit, tak proč někoho vyloženě nenasrat a někoho nepotěšit, a to tím způsobem, že se můžou koukat na jeden z mála stoprocentně svobodných filmů? Inu, jak se mi nelíbí ty postmoderní abstraktní čmáranice, nelíbí se mi i filmová svévole. Mám rád porušování pravidel, ale v rámci nějakých mezí. Nemíním být odvařený ze všeho, co se vymyká normě. Ale musím uznat, že se mě vlastně líbí, jak mě pan Godard pěkně vytočil (lidově řečeno nasral). Takže se mu ten film vlastně povedl??? Ou jojoj! Přeberte si to, jak je libo. (05.12.2006)

Na Godardovi je nejlepší to, že nevyžaduje žádné extra intelektuální výkony (nebo pseudointelektuální masturbaci, jak by řekli někteří místní houmrové): prostě si hraje s médiem filmu a navíc vládne řádným smyslem pro humor (a pronikavé sociální komenty). Třeba to, že zastavovaný (nebo trhaný) pohyb vyvolává jinou emoci než pohyb souvislý, je základní abeceda filmu - stejně jako manipulativní užívání hudby, na které Godard také odkazuje - čili nic, co by se muselo po "donniedarkovsku" rozumově dešifrovat. A navíc, kdo by se nebavil např. u scény "řetězového sexu" nebo nad parkovanou formulí 1? S tímhle filmem mají paradoxně největší problém ti, kteří berou kinematografii moc vážně a moc intelektuálně. (05.12.2006)