Tretí muž

Film noir prostě milujete, nebo vás míjí a po dvou pokusech to s ním vzdáte. Obojí je legitimní a ačkoli patřím spíš do "milovnické" skupiny, rozumím tomu, proč někomu tento šálek kávy nic neříká. Existuje spousta seriózních studií o tom, co to vlastně film noir je. Jedna kvalitní vyšla před pár lety v Cinepuru. Nejčastějším sporem je totiž označení noiru jako žánru, což při různorodosti děl, která se do něj řadí, neobstojí. Mezi 40. a 50. lety se událo mnoho změn. Noir se z ateliérů přesunul do ulic. Z Ameriky do Evropy. Od postav lehkovážných detektivů k amorálním troskám. A tak dále. Jen si zkuste srovnat linku Maltézský sokol - Pojistka smrti - Třetí muž - Sunset Blvd. - Dotek zla. Jaký je tedy společný činitel všech těchto filmů? Za sebe to vnímám jako "prvek zveličení". Film noir prostě staví na kontrastu a hyperbole. Jen se podívejte: Hluboký spánek vás utopí v překombinované naprosto nereálné zápletce. Dialogy v Pryč od minulosti jsou jen sledem cynického chrlení přehnaných metafor. Welles by v Doteku zla našel temný kout i za dne na poušti. Třetí muž je zase tak přesvětlený, že postavy vrhají několikametrové stíny na okolní budovy, atd. Právě kvůli těmto atributům jsme nuceni uvědomovat si přítomnost média a umělost fikčního světa. Pokud tohle někomu vadí a chybí mu onen "ponor" do emocí, příběhu, postav, bla bla bla, nemá šanci si někdy nějaký noir užít. V tom případě si Třetího muže ani nezapínejte. (05.03.2010)

Byli tam jen ti dva. - Ne. Byl tam ještě třetí muž. Ze začátku to všechno působí tak banálně a postupně se z toho vyklube moc fajn záležitost, noir jak vyšitý. Na můj vkus trochu moc politiky (poválečná rozdělená Vídeň), ale krom tohoto faktu vskutku ojedinělé a originální scény, za které by se nemuseli stydět ani dnešní filmaři. (11.05.2015)

Spisovatel šestákových románů Holly Martin přijíždí do poválečné Vídně, kam byl pozván svým dávným přítelem Harrym. Bohužel se ukáže, že Harry byl krátce před Hollyho příjezdem sražen nákladním autem, takže Holly už stihne přijet jen na přítelův pohřeb. Jako z udělání vyjde v zápětí najevo, že podivnou smrtelnou nehodu viděli jen dva muži. Ale co když byli tři? Tak tedy tímto otazníkem začíná jeden z nejprofláklejších filmů kinematografické historie, který v naší republice ze záhadných důvodů nebyl nikdy uveden do distribuce a tak ani do obecného povědomí. Jedná se o vskutku precizní a ve své době přelomové dílo, ohlašující příchod nové éry. Originálně nasnímaný s zrežírovaný snímek plný film-noirového napětí a svérázného humoru (na scénáři se podílel i Graham Greene) patří mezi "must-see" každého filmového fandy. - "V Itálii měli za Borgiů 30 let teroru, války, vražd a krveprolití. Ale vyrobili Michelangela, Leonarda da Vinci a renesanci. Ve Švýcarsku vyznávali bratrskou lásku. Měli 500 let demokracie, a co dokázali vyrobit? Kukačky." (14.03.2005)

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího. (20.11.2016)

Výjimečné krimi o loajalitě k příteli, lžích a brilantní honbě za pravdou ve skvěle stylizovaném noirovském stylu. Ačkoliv nemám rád britskou produkci, respektive britský feeling, tak tady jakoby neexistoval. Tajuplný děj jde paradoxně s groteskní hudbou ruku v ruce, což výrazně zpestřuje samotné napětí. Wellesovo charisma má taktéž značný vliv na kvalitu zážitku. Povinnost pro každého filmového fandu.80% (04.04.2012)